Království rýmů a šprýmů – kapitola dvacátá sedmá

.
Tak Aťan, jméno to, jež nebylo mi věru zúplna neznámé.
Vždyť mnohé slovo mi bylo vyslechnouti z úst lidí, o tomto, v kraji tak oblíbeném a váženém muži.
Kdožpak nadál by se, že chlapík tak sporého růstu, v zápas ten, tak neohroženě se postaví; to vpravdě učiniti může, jen pravý vlastenec hodný svého jména, dobrodinec, jež úkol svůj vytčený splniv, snáď natřesené odměny, za svou oběť spravedlivě dojde.
Neb v to, že úkolu tohoto tak ližně drsného, kdos z odvážných mužů se ujme, nedoufal nikterak ani stařešina, kterýž o tvoru tomto, vobližném, s chvějivou úzkostí v hlase, mi v počátku mého putování, příběh jeho vyprávěl.

Tož
chvála mu
a třikráte ku zdaru vznesme
slova díků
Aťanu
jež nedbaje své vznešenosti
oblízat si nechal kosti
i vše
co k tomu přísluší.
Tož
zapějme mu chválu všickni
ze srdíčka
do uší.

Než, vraťmež se k samotnému vypravěči, této, tak překvapující zprávy; k obchodnímu putovníku Kosmovi, kterak já ho po svém (dle porostu jeho černavého, všude bujně rašícího)pokřestil.
Tu, nikterak jsem tímto pojmenováním nechybil, vždyť i mnozí, jeho pravého přízviska znajíce, takto ho volají, neb, jak velký ten kronikář český, bájí i on o příhodách svých, i historie, jemu lidmi všelikými vyprávěných, neodolatelnou svou osobitou způsobou podává a celé večery, tak mnozí lidé s ním tráviti a jemu naslouchati, ku svému zbohacení proto touží.

V pohostinci
kam večerem pozdním my dorazili
tam vřele
nás místní uhostili
a lazebnice
v koupeli z bylin rozličných
nám dlouhé potěšení, masáží svou působily
až jaře
míza prýštila nám z těl
a duch
málem blahem kamsi uletěl..
tak osvěženi
a čisti
pak u stolu podléhajíc chuti
u mnohých mas
chlebu
i medoviny
tam zvědavostí hosti pnuti
Kosmy
i mne
tázali se sborem
na noviny.

My
hově jejich zvědavosti
kojili ty touhy hostí
až do noci
veselé
ni
neměli pořád dosti
vždyť
důvod byl tu, ku radosti – po půlnoci
neděle.

Tak v družném hovoru plynul čas, až jakoby splašen se zdál pádit, ježto společnost ta, čím dál příjemnější se stávala, zvláště, když i šenkéřka, kteráž neúnavně mezi stoly se džbánky a pochutinami rozličnými krouže, bujnými vnadami se vyznačovala a zvláště pak sedínkou, jež tak mocně přitažliva pro oko koštéře krás ženských těl byla, až mnohému hosti bryndaný košil bylo opakovaně utírati, neb oko ulpívajíc na partiích, jež tak rozkošně půleny, až srdce v kalhot usedalo, odtrhnouti se nemoha, tam, neviděno, toužebně, však marně ulpívalo.

Žena
ta
šťavnata
a pohostinna
ač mlada
tak svobodna a nezadana
však
neví se, zda stále panna
ježto dlejíc
pouze sama
milého
snáď za horama
než
vesela a dlužno dodat
v úsměvu jím
smutky schovat
to
všech mužů, je potěcha.

I pro blaho z jídel, moků
kdy
v oku s ní
je hned do skoku
plno
u ní v šenku stále.
Tu já
vínko
po půnebí si vále
nemysle na brzký spánek
volám:
Týnko
ještě jeden džbánek.
.
.
..
19.1.2008