Authors´ Challenge II – 3. díl – Ta z metra

.
Dívka se nečekaně rozesmála, upřímným, zvonivým smíchem.
„Kudlu do břicha?“
Honza se na ni zaraženě díval, nechápaje její zvláštní reakci.
„Víš, řekla, omluvně se usmívaje – trochu se zajímám o psychologii a to, že jsem tě ve snu bodla do břicha, či podbřišku, by podle některých odborníků mohlo znamenat, že jsi si podvědomě přál, abych se tě dominantně zmocnila.“
Honza, uši do krvava zrudlé, myslel, že se propadne studem. Jako by mu ta čarodějka v černém, uměla číst, i ty nejtajnější myšlenky.
„No tak, nestyď se za to, vždyť i my, ženy, máme takové tajné sny, které bychom ale nikomu cizímu, za nic na světě nepřiznaly. Ani já ti neřeknu, jestli je mám, na to se známe moc krátce.“
„Jsi pěkný kluk, ale velice nesmělý, tak sníš o tom, po čem tvoje tělo touží, na tom není přece nic špatného.“
„Ale já tady mluvím, mluvím a zatím bych měla jít nakoupit něco k večeři. Pro mě a Bubáka.“
„Bubáka? A to je kdo, jestli se smím zeptat,“ až se zarazil, nad svou drzostí Honza.
„Smíš, to je můj nejvěrnější přítel a kamarád, ale děsně nenažranej. Tomu stačí říci jen: sssss…a štěká jako blázen, že chce suchárek a pak skáče metr do vejšky, když mu ho házím. „A tak mu koupím celý pytel, aby měl zásobu.“
„Jestli chceš, můžeš jít se mnou, budou toho nejmíň dvě igelitky, tak budu moc ráda, když mi s tím pomůžeš. Nevadí ti, že jsem tak vlezlá?“
„Ale vůbec ne, rád ti to odnesu kam budeš chtít,“ hlesl Honza, pomalu se zbavující trémy, z blízkosti, tak krásné a tajemné dívky.
„Přiznám se, že jsem tak trochu využila, tvou mužskou sílu. Původně jsem šla jen pro malý nákup, ale potřebovala bych zásoby, nejméně na týden. Cítím se už dlouho velice slabá a ani doktoři neví, co se mnou je. Měla bych ležet doma, v klidu, ale protože žiju sama a žádné přátele ani příbuzné v tomhle městě nemám, musím spoléhat jen na sebe.“
„Jen řekni co potřebuješ a já ti to obstarám,“ z Honzy, jako by ta prokletá tréma snad úplně spadla. Ta zvláštní dívka, mu najednou svou osamělostí a slabostí byla tak blízká. A také to zvláštní vědomí, že mu vidí až do duše, ho k ní velice přitahovalo.
„Jsem já to ale truhlík, ani jsem se nepředstavil – Honza, jméno mé,“ a podal dívce ruku.
„No vidíš, já taky ani nepomyslela na nějaké představování, snad proto, že tě už dlouho znám, jsem Alexandra, ale můžeš mi říkat Sašo,“ vložila svou útlou, půvabnou ruku do jeho.
„A odkud bys mě mohla znát, vždyť já tě vidím poprvé.“
„Od tvého otce, dost jsem se s ním sblížila, ale nemysli, nic mezi námi nebylo. Seznámili jsme se ve výzkumném ústavu, kde pracoval. Já tehdy přijela do Prahy a nevěděla, co budu dělat a kde bydlet.“
„Ale náhodou jsem pomohla jedné starší paní na ulici, když jí nějaký drzoun sebral peněženku, dohonila jsem ho a trošku i pocuchala. No a když jsme se daly do řeči, tak mi dohodila místo uklízečky v tom ústavu, jako náhradu za sebe, protože ze zdravotních důvodů musela odejít.“
Jako by mi to spadlo z nebe, až jsem tomu nemohla uvěřit, první den v Praze a mám zaměstnání. Ta milá paní hned volala na personální, že už má za sebe náhradu, aby nikoho jiného nesháněli.“
„To tam musela mít velké slovo, jako uklízečka,“ trochu pochybovačně pronesl Honza.
„Jak jsem se později dozvěděla, bylo v tom i cosi osobního, přeci jen tam pracovala 25 let a za mlada, to byla docela pěkná holka. Ukázala mi svou fotku.“
„A otec ti ukazoval tu mou, viď? A copak ti o mě k tomu vyprávěl,“ zajímal se Honza.
„Vím na co narážíš, Honzíku, ale nezlob se na mně. Tvůj otec byl sice nemluvný až hrůza, ale se mnou, jako by se nějak otevřel, nevím proč. Hodně jsme si o sobě řekli, teda spíš já…a úplně všechno,“…Saše se trochu zadrhl hlas.
„Promiň mi Sašenko, že jsem takovej,“ omlouval se Honza, „ale s námi se otec nikdy moc nebavil, pořád jen ta chemie, věčně v práci a nebo zavřenej dole ve sklepě. Teprve až jsem začal studovat chemii na vejšce, tak se se mnou začal trochu víc bavit, ale jen o ní, jako by byl posedlý jen nějakým důležitým výzkumem. A ten nám tátu ukrad,“ dodal hořce.
„A teď přijdeš ty a táta, se kterým jsem nikdy nemluvil o svých osobních radostech a starostech, ti najednou svěřuje věci, které jako by mezi námi nikdy nebyly.“
„Já vím, Honzíku, tolik jsi tátu potřeboval, a on byl jinde. Nemysli ale, měl tě moc rád, i tvou maminku, jen to neuměl dát najevo. A trápil se tím, že jsi tak nesmělý vůči ženám, sám byl kdysi takový.“
„A možná o tom, je i ten tvůj sen. Víš, jak ta dívka volala mobilem někomu, že tě dostala.“
„ Jak to myslíš, Sašo, co má společného má nesmělost, ten podivný sen a můj otec?“
„Já si to vykládám tak – ta dívka volala tvému otci, že tě má, to znamená, že se s tebou milovala a patříte k sobě. A tvá krev a bolest, s ní spojená, je znamení opravdové lásky. Ale neber mně zase tak moc vážně, jsem jen trochu sečtělá, ale ne neomylná.“
„Ale to, že jsem ve snu viděl tebe, by znamenalo,“…zajíkl se Honza.
Saša se na něj krásně usmála: „nevím, jestli jsem to měla být já, která…ale třeba je to jen jakési znamení, nemůžeme přece věřit všem snům, do puntíku.“
„Ale…já bych moc rád…věřil.“
.