ONA TANČILA

ONA TANČILA

„já bych tak tancovala, jen tak, pro radost, víte ?“

„ale jděte...“ syknu, ta žena, příliš stará na chůzi
natož pohyb v rytmu, její tvář, zažloutlý svitek,
jako když archivář ho vyndá z prachu police
a ruce se jí třesou, když k ústům sousto nesou,
div se nepobryndá...motolice !

„já vždycky tancovala, už když vojska Prahu drancovala,
krev tekla dlažbou, když nacisti mi dítě umlátili pažbou
já tancovala pro tu chvíli, která teprv přijde,
já tančila, abych tu hrůzu v sobě zabila !!“

Tiše, jako ze sna pravila, mlžně hledíc na kraj sklenky
a mne ta slova skosila tak prudce,
jako Vesna mrazem kosí prvosenky !

„a když mi muže ubili v uranových dolech, já tančila...
po nádražích, po hospodských stolech...ach, můj milý...
jen abych tu hořkost v sobě zabila, víte, já tančila
pro tu chvíli, která teprv přijde !“

V místnosti se ticho rozhostilo, že ze zdi bylo
slyšet trčet skobu...vzduch se dal krájet od podlahy
a mě bylo, jako když mrtvý vstane z hrobu
a rukou označí své vlastní vrahy....

„já nechala si hádat od cigánky o neštěstí, tenkrát,
...ach Bože !!... tenkrát v srpnu, v noci na neděli,
když mi ruské tanky syna rozstřílely na náměstí,
tu krev dodnes lidé neumyli ! , já tančila,
v každé botě ostré nože, já tančila,
abych to zvěrstvo v sobě zabila, já...já...“

„já vím, vy jste tančila pro tu chvíli “

„ano, pro tu, která teprv přijde...!“

Jemný průvan světlem pohnul, když do místnosti vstoupila
ta dívka, tak bílá, jako hučka z hranostaje, víla,
co na světě jí rovno není, jemná jak noc na prvního máje
tak opojně vlahá, snad její vnučka se to k ní sklonila
k políbení : „maminko moje drahá !!“

Z posledních sil jsem se nemotorně před stařenou uklonil

„madam, smím prosit ??!“