SETKÁNÍ NA DRUHÉ STRANĚ

SETKÁNÍ NA DRUHÉ STRANĚ

Semafor vesel, blikl zelenou
ještě se třepotá
já ospalost života v kolenou
na druhou stranu přešel.
Tam svatostánek svá vrata otevřel
a v nich mužík v otahaným svetru
snad houf oslů mne poháněl
když vyslovil tu větu :
„Jen vstup...jen dál...“
Na zdech změť nahých těl a hvězdokup
po podlaze sliz a krysy
a v pokrývce mechů se mísí
části pláče a vzdechů...
Starý svícen osvěcel ten sál
hrůz a bizarností v nichž těla můz
by jistě nedosáhla ctností...
„Jdi stále.....až dozadu..“
Nohu kladu před nohu a po Bohu
posílám rozloučení všem svým blízkým
a náhle tolik světla, že stropní malba tála
až se zřítelnice tříští na úlomky
a můra vzlétla pod oblouk nízký
a zlomky tmy do stran rozmetala...
V nekonečné perspektivě, kolem stěn
dlouhé stoly a za nimi chtivě
pozorují stovky očí to, jak jsem vkročil
jak tu stojím a jak se bojím v duši udiven...
A jeden z nich ke mne ruku natáhnul
srdce v krku, né, na mrtvého bych nesáhnul
ale tento dýchal měkkostí když úsměv roztáhnul
až se náruč otvírala radostí
tak jsme si plácli...
„Znáš ho ?“
„Nikdy jsem ho nepotkal....“
A onen se řehtal až se za břich popadal
a s ním i celý sál
„Tedy neznáš toho studeného ?“
Nevím jak dál „Při existenci Boha mého, ne !“
Co jsem zlého udělal ??
„Ale ty ho znáš, brachu náš !!
Tak co si tady namlouváš ??!!“
Ten zvuk slyším dodnes po setmění
jak jsem přeskakoval všechny stoly
a necítil jak to bolí
když mi praskaj kosti o kameny...

Ve špíně ulice jsem se probudil
mezi dopravou, pod hlavou mikina
opice jak po víně, ta hanba
uprostřed denního ruchu
pohlédnu do klína a tam...
tam sám sobě podávám ruku !!