Paradoxy lásky

Já hrdá Venuše
podléhám divokému Martovi.
Brodím se v tratolišti krve,
která prýští v jeho stopách.

Jsem ochromena citem
a vnímám divokost duše.
S láskou ho krotím
a pro něj ztrácím síly.

Vím, že mne miluje
a přesto, že mi nerozumí,
nechá se klidnit -
- až jednoho dne vybuchne.

Je jako sopka, co ničí sama sebe.
Je jako oheň, co spálí celý svět.
Já jsem jak voda, co způsobuje výbuch.
Jsme odhodláni pro sebe zemřít.

Svou duši Marse
pokorně dávám na oltář té,
které nerozumím -
- má láska je krvavá oběť.

Bez rozmýšlení oddávám se Venuši.
Zoufale hledám své já,
které mi nelítostně bere
svou vášní – Venuše!

Je jako sopka, co ničí sama sebe.
Je jako oheň, co spálí celý svět.
Jsem jako voda, co způsobuje výbuch.
Jsme odhodláni pro sebe zemřít.

V posledním vzdechu hořkosladké agonie
vydechnem schodně: ...“jen pro tebe...“