Matka

Probouzím se uprostřed noci.
Žádná nespavost,
až doteďka jsem spala
a zdál se mi nějaký
poměrně příjemný sen.

Teď ležím a čumím do tmy.
Zírám na strop,
kde auta parkující pod okny
skládají svými světlomety
nádhernou mozaiku.

Nevnímám krásu,
duní mi v uších
proudy vlastní krve,
které nekontrolovaně
proudí bůhví kudy
mým tělem.

Celá moje bytost
je ve stavu pohotovosti.
Ten neklid mnou zmítá
zleva doprava
a z břicha na záda
Přitom jsem ochromena.

Nemám sílu vstát,
dojít pro sklenici vody
a spláchnout
ty temné stíny
ze své duše.

Svítání
smotané do chuchvalců mlhy
a nestydatý zvuk budíku
ruší mé ochrnutí.
Mechanicky se vypravím
do práce.

Je dopoledne,
běžné pracovní šílenství -
- dva nenápadní muži v civilu
mi podávají ruce:
„Je to velmi, velmi smutné,
ale dnes v noci... váš syn...“

Víc neslyším...
Já přece vím...
Přišel se rozloučit.

Pak zaječím a křičím a řvu:
řekněte někdo,
jak já to přežiju?!?!?!