Kočky a holubi

Perličky na dně
posbírám
a usmířím své bohy
Požehná mi
pan Hrabal
sám
velice živě – ač už nebohý.

Navzdory skutečnosti
sedím s ním
„U tygra“
a propíráme zlosti
života,žití
torturu bytí...

Jak krmit holubi
a nenakazit se
touhou vzlétnout...

I když člověk ví,
co ho zahubí
zda do života jít

...

a flétnou
třebaže hned ne panovou
uchopit
touhu žít...

.
zda mohou to
lidé chtít...
a umět...
a žití rozumět...

Nemohou!
Jen propůjčen
je nám tento svět.

——

Tak večer pálím svíčky
za svoje drahé a přátele
a pinožím se svým životem
vesele
jak jen to jde
ze všech sil
přátelé
.
.
pan Hrabal by se nezlobil
.
.
...pábím...
.
.
.