Hlubina

Rozkvetl smutek poháry leknínů.
Kořeny neřestí stahují tě do stínů.
Dolů pod hladinu, do bahna bolu.

Ploutvemi zchromlých nohou
až na dno narážíš,
zkusmo se odrazíš.
Že nezvládneš to, víš.

Pak oči odumřou,
nepřipraveny na zář...
a vtom se vynoříš.

Neslyšíš, nevidíš,
odcházíš ve tmě do ztracena
a najdeš klid druhého břehu.

Epitaf píše tvoje tvář:
Zemřela štěstím ozářena.
(Postrádaje něhu...)