Osudové setkání

Na schůzce s Quasimodem
těsně pod krovem zvonice
trápila jsem se otázkou
„jak neublížit?“

Já slýchala snad tisíce
moudrostí,
že pod hrbem je zlost
že hrubostí hrbáč je veden

Kyrys můj nazván je
„nadsázkou“
upřímný úsměv
protijedem

V tanci si pokulhává
má úsměv v tváři pokřivené
Pohled můj vnitřní
do jeho nitra sjede

Je něžný, hodný,
šarmantní
celou svou bytostí
ve své skromnosti němý

To jeho rovná duše
vnímá přítomnost ženy

Moje ruka mění se v spár
když hladím ta deformovaná záda
Jak noty do strun u kytar
sypu mu uchem do duše

„Miluju tě, chci tě mít ráda“

Je půlnoc
Zvony se musí rozeznít

Vědom si svojí povinnosti
opouští mne
- nechávám ho odejít
úkolů svých se musí zhostit

V krvavých chladných slzách
duši svou zatím jsem vykoupala
Do pavučin jak do krajek
jsem se omotala

pak slovo dalo slovo
On pro mne své
já jemu svoje dala

Ráno
studené,šedé,kalné

Po schodech sestoupala
podivná dvojice
V rámě zavěšeni
kráčí osudu vstříc

Dnes duše setkaly se

Ti dva jsou stejně naladěni
O tom je život

Nic míň – nic víc