huomenta

Je poněkud kalné ráno
S napůl zalepenýma očima
postavím na kávu
a mumlám finská slovíčka
Z plic hraje mi
rozladěné piáno
svět kolem příliš nevnímám...

Oblékám nohu do rukávu
můj nedohraný sen
mi buší na víčka
Jen neochotně přiznám si
že zase musím mezi lidi
Vnímám tu krásu kolem sebe
Však společenství nenávidím

Jak kůň zas budu šlapat ve válci
abych roztočila kolotoč
cizí moci...
pustím si „hubu na špacír“
pak zdrhnu do nemoci

Pozvedám svoje ruce k nebi
jako strom větve opadané
příšery do očí mi hledí
„Kolik mám ještě času, Pane?“

Na rozhřešení

Černý kamínek v levé ruce
a v pravé hračku dětskou držím
Asi jsem selhala a selhávám
už dlouho nevydržím
Břitvou rozmáchnu se
snad příliš prudce
...musím...
Za sebou nechám
nedokončenou práci

Ti, kteří blízcí jsou
tiskou si ruce
Já jedu na kremaci

Ve zpovědi u věčnosti
pak doznávám:
„Jsem pachatel,ale nevzdávám!“

Prosím Tě,Vyšší moci,
poskytni další šanci

V pokoře tiché jsem

Z poroty slyším šeptaná slova
Pak verdikt:
„Šance nová“

S úlevou zpět
do pekla života se propadám