Konec války v očích dítěte

Tu první vzpomínku co je plná strachu
na tátu čekání když v noci odešel
a velmi dlouho se domů nevracel,
před Němci šel hlídat
most přes Moravu,

do toho v stejný den
hořící věž zámku
my děti zamčeni hledíme za oknem.

Do školky nešlo se
doma jsem zůstala,
ječící siréna přece nás vyhnala,

utíkat do krytu máma pobízela
nohy mám ze dřeva,klopýtám,bojím se
těch sirén,rámusu
co bývá ve válce.

Další je vzpomínka na ráznou cizí řeč
jež do mně bušila jak rány na buben
přímo mi do uší
a já nerozumím co chce to hlášení
tak moc hřímající.

Pak u nás doma, nejprve němci přespávali
to nejvíce strachu rodiče zažili,

za pár dnů přišli místo nich rumunští
špinaví,unavení a hladoví,
naši nám řekli,že nás osvobodí
a my jsme se velmi radovali
pod nohy se jim motali.

5.května jsme se konce války dočkali.