Božské putování

. . .

Zeus, hlavní bohu vládce
se synem svým Hermem
v poutnické ukryti masce
z vůle boží chodí světem.

Nadšení své neskrývají
z přírody a hlavně z lidí
jsou dobří a pracovití
a staré ctí zvyklosti
přátelství se často vidí
málo špatných vlastností.

Poslední ves, statek za ní
než opustíme tuto zem
trochu jídla, koutek k spaní
tady jistě naleznem.

Bohatství lakotu plodí
nenávistí planou zraky
zde se vlídnost nenarodí.
Tak odmítá je vesnice
u stavení pro žebráky
na dveřích jsou petlice.

Marně klepadlem synu
chleba skývu žadoníš
ti zde neznají bídu
soucit vytratil se již.

Zeus máchnul mocnou pěstí
už se hrne voda z hor
spláchne lakotné bohatství
poznají chudáka bol.

Chaloupka poslední však zde je
tam květ naděje sotva raší
Filemón stařec přec dovnitř zve je
žena Baukis hned vaří kaši
čekanku nabízí ochotně
i dál cos hledá po domě.

Jak radostné to překvapení!
Tak Hermes mocí božských sil
pokynul a jsou prozrazeni,
prázdný džbán se vínem naplnil.

Cesta končí božským darem
jen převlek byl žebráků šat
malý domek stal se chrámem
muž a žena šli v kněžský řád.

Když jejich čas se naplnil
bůh smrti vzal je v jeden ráz
ve statné stromy je přeměnil
před chrámem věčně budou stát.

- – - – - – - – - – - – - – -
Z chrámu jsou dnes trosky
ať lidského či bohů díla
jen ta pověst nám tu zbyla.

. . .