Orfeus a Eurydika

* * *

Orfeův zpěv a hlas jeho božské lyry
vznášel se mezi nebem a zemí
a nebylo živého tvora co by neslyšel
tu nádhernou hudbu s tóny bolesti.

„Ó bohové,veďte mé kroky
svou Eurydiku chci dostat zpět“
pěl Orfeus své bolné vzlyky-
„svou lásku musím opět uvidět“

I neživá skála se zachvěla
a kamenným krokem se posouvala blíže,
zvěř krotká i divoká tiskla se k sobě
vydávajíc táhlé kvílivé zvuky,
stromy ronili krev,barvící do ruda vodu řeky.

„Ó,bohové,utište můj žal“
tak zpíval a šel kde země končí
a není již suché cesty dál
jen temná řeka Styx do podsvětí.

Zůstal stát u převozníkova domku
tu bohové mu k nohám shodili minci,
však Charón tentokrát nic nežádal
a za znění písně převezl Orfea přes řeku..

Vládce Hádés s ženou Persefonou
zde žili v temnu a tichu Říše mrtvých
ve stínu duší všech zemřelých.

Ale nyní všichni byli okouzleni
blížící se písní tak nádhernou,
že i to ticho neslyšné a nehybné
se pohnulo a dojetím zaplakalo.

Píseň obměkčila srdce vládce Háda
a Orfeus získal dar-odvést si Eurydiku
pod podmínkou neohlédnout se
dokud nepřekročí hranici dvou světů.

Krutý byl úkol a touha tak nesmírná
a Orfeus jistý již vítězstvím
jen na mžik oka se obrátil
však spatřil jen mizející stín.

Padl mrtev jen jeden krok od světa živých
a nyní již právem smrti ve stínu Eurydiky
zůstal v podsvětní říší v království mrtvých.

To jistě bohové mu dopřáli.

* * *