23.7. – Vzkaz v lahvi

Ležím na zemi a fetuju kouř hudby. S narkomanskou posedlostí se oddávám šíleným zvukům Hendrixovy hysterické kytary. Elektrické tóny s neuvěřitelně zpomalenou aktivitou dopadají na podlahu. Nesmrtelná sóla dráždí všechny mé smysly k podivné energické nečinnosti. Trochu absurdní pocit.

Venku za okenní klecí silnice pukají nudou, vytvářející
tak originální trhliny na až příliš celistvé asfaltové jednotvárnosti.

Nádherná černá muzika svádí k podivným mikroklimatním snům a svojí syrovou dokonalostí staví vzdušné pomníky uniformní originalitě. Ostatně nedělá to jen Hendrixova muzika. Přesně takhle kouzlil i mladý doorsový princ Jimi Morrison.

V genetické pustině citové podvýživy mého vědomí snažím se naškrábat pár veršů o taky tak bláhovém krásném princi v otrhaných džínách. O člověku, který mě kdysi naučil žít tak, jako by byl poslední den života. O člověku, který nade vše miloval život a strašně se bál smrti. O člověku, kterého jsem milovala. Nejde to. Nemůžu.

Vzpomínky se rozlétly jak vyplašení ptáci po výstřelu. Je mi zase osmnáct a ty máš ty nejkrásnější dlouhý vlasy. Sedíš u zrcadla v mém zatím dětském pokoji a usmíváš se tak, jak jsi to uměl jenom ty. Vzpomínám si na tvou větu „Neboj, holka tohle nějak zvládnem“. Říkával jsi jí vždy, kdykoliv mi bylo smutno.

Vzpomínám na tu poslední hádku. Na hádku, která byla příčinou toho, že tady dneska nejsi. Na hádku, kvůli které mě vždy v tento den provází bolavá nenávist tvých blízkých.

Muzika dohrála. Ozvalo se zapraskání těsně u dveří, u okna u stěny a pomalu, téměř neslyšitelně se přibližuje. Stačilo by natáhnout ruku, otočit se, podívat se do zamlženého okna a viděla bych, kdo tam stojí. Kdyby tam někdo stál, kdyby jsi tam stál ty.
Neotočím se, snad abych nepřiznala, jak je mi prázdno. Takový divný pocit. Zalézá všude do všech skulin, zaprášil nábytek, malátně se roztahuje po celém pokoji.

Teď někde bouchly dveře. Čísi kramfleky s netušenou něhou seběhly schody. Asi bych se měla bát – prázdnej byt. Asi jsem ani nezamkla. Je mi to jedno. Dívám se do monitoru, ale nic nevidím. Tápu kolem sebe, ale marně... nenacházím tvé tělo, jak by teď už bylo jiné, známé do všech podrobností. Bavilo mě pozorovat, jak spíš – schoulený jako malé dítě s trochu zamračeným čelem. V takových chvílích jsem tě strašně milovala.

Odcházels a vracel se, jak tě napadlo. A pak ses jednou nevrátil. Jen tak, bez vysvětlování. Chtěla jsem tě najít, zeptat se proč? Ale ty už jsi tu nebyl.

Chce se mi brečet, i teď po těch letech. Ne, už mi nechybíš jako tenkrát, už jsem se naučila žít i s tím pocitem viny, který cítím. Už je to tak strašně daleko. Už mi zbyl jenom tenhle den. A víš co? Mám ještě ten řetízek s křížkem, cos mi dal. Na hrob už nechodím. Promiň. Nějak nemůžu. Chci si tě pamatovat živého před tím zrcadlem. Vidíš, to už vlastně taky nemám.

Vstávám. Nalívám si trochu vodky do hrníčku. Ano je to ten, který jsem ti koupila v Praze na pouti. Je to ten, co už nemá ouško – můj nejmilejší. Piju a těším se na zítřejší ráno. Prý má svítit slunce.