Jen musíš věřit

Jakým zázrakem
prodchnutým
mou osobností ze světýlek
tě mám naučit rozumět tomu
že ne vše co se dává
je půjčka na oplátku?

zhrzen působením času
a přílišného užívání
protidepresivních šidítek
ve formě nádherných ženských těl
pomalu propadáváš
podzimním melancholickým
záchvatům vlastního uvědomování
a kopeš kolem sebe
zhořklými slovy
ukrytými ve sklepě
nalahavé potřebnosti dokřičení se
ve sklenici se žlučí

Copak to vše nemůže být jen
prostá radost z dávání
někoho co tak málo dostává
ale přesto má na rozdávání?

Proč neumíš pochopit
že každý člověk je jiný
a že nemůžeš všechny házet
do stejného pytle
podle toho
jakou značku
právě mají
ve vyplétaném monogramu
životního postavení?

Jakým zázrakem
vlastních pochybení
tě mám učit
že láska vlastně nebolí
/pokud je míněna upřímně
a bez nároků/
a že nemusí být milostná?

... a přátelství přeci nebolí
jen musíš věřit