Přemýšlím

Přemýšlím
sama v sobě
krutý host
až příliš cynický
na smlouvání s osudem
snad jen kvůli rovnováze
se vznáším bez křídel
neskutečná milenka
života
samotu místo vína
den co den
popíjím až do němoty
nestoudných myšlenek
a nevím vlastně
jestli ještě můžu snít
nebo snad věřit
svým osobitým stylem
ještě snad hořím
tam někde uvnitř tmy
usmívám se
a hledám vůli
nepodlehnout
hořkosti
na dně prázdných cest
nebojím se prosit
a doufat v zázraky
zasetých zrnek
z plodů zvaných
pochopení
ještě ne
ještě mám sílu
zakřičet
„Tak už mě zvedni!“