Báseň pro Morfea

Každou noc
uplácím Morfea
sametovými otisky
hebkých komnat
s ostrými hranami

mlčí
neústupný

zvrácenou zvědavostí
přikovaný k mému hlasu

extrémní snílek
co paradoxně nesnáší
spánek

– pro jeho samotu -

nemyslí
na konec – na únavu
schválně prodlužuje
každou představu
která se mi
uhnízdí v hlavě

vychutnává mé rozpaky
a občasná rozčarování
každou mou slabost

i to jak procházím
nervní po ztemnělém bytě
a proklínám ho
až do morku kostí

mlčí

se zlomyslností
sobě vlastní

a po strunách tmy
roznáší mé stesky
pod víčka mužů
s fantazií...