Trapná

Dnes jsem napsala
jednu trapnou báseň
o hořkosti a vzteku
a taky o lásce
takové té na půl
mezi břehy vlastního sobectví

trochu jsem v ní lhala
a trochu přeháněla

ten ranní rozhovor
vypadal jinak
i když se stejným smyslem
jen hůř podaný

a víc bolel – oba

už po druhý

a nejhorší nebyla ta slova
ale to ticho po nich

tvé oči které uhýbaly
a moje nepřiznané slzy
které nebyly slyšet
protože stékaly uvnitř

ne já si vážně nestěžuji
jen to ukrývání bolesti
do básní už nějak nepomáhá
ani těšivá slova
a upřímně myšlené rady

já už vážně všechno vyzkoušela
odcházet vracet se i být sama
být tvrdá a nepřístupná
i něžná a poddajná
křičet usmívat se i být milá
nevlastnit vlastnit prostě být skvělá

ale nějak to všechno končí
pořád stejně
dávivým pocitem
naprosté prázdnoty
a zoufalstvím
které sama neumím pospat
hnusem
z vlastního smutku
sarkasmem hořkostí
nad slovy že bude líp
asi ano bude
jednou
ale kde se potom
najde člověk
který bude mít dost trpělivosti
k zacelení těch
zmrzačených jizev na místě
kde všichni ostatní
mají sebevědomí
kde se najde ten
kdo bude mít dost lásky
přesvědčit mě
že milovat není špatné
už teď je to příliš zlé
jsem až příliš bolavá
ale co až zbyde jen lhostejnost
a vyhoření
jak potom žít

a stačilo by jen obejmout
a cítit...