Pomalu zapomínám

Letos jsem poprvé
zapomněla na tvé vlasy
na bolest
na prázdno schodů k tvému bytu
na zoufalství cizího hlasu
který ve mně křičel
že to nemůže
že to nesmí
být pravda
na nenávist k sobě samotné

už jsem si skoro odpustila
už jsem se přestala trestat
už mě jenom podivně bodá u srdce
když slyším o smrti

pokouším se žít
jak jsi mě tenkrát učil
tak jak cítím
vášnivě
ze dne na den

a není to jednoduché

jsem příliš sama
jako by na mě ležela kletba
tvého předčasného odchodu
někam kam za tebou nemůžu
nechci

chybíš mi
chybíš
tvé oči
tvůj úsměv
tvé věčné zlobení
které mě dohánělo k pláči

promiň já zapomněla
měla jsem příliš práce
příliš zmatku ve své duši
příliš nerozhodnosti

snad jednou zapomenu
snad

kéž bych tě našla znovu...

Poznám tě? ..........v davu