Slabá bez tepla dlaní

Nutí mě prosit
o přítomnost
pláčem v mém hlase
ponižujícím příběhem
slova snad
po letech prázdného nic
chtěla jsem vytrysknout
jediným tónem
jediným gestem
zbyly však jen střepy osobnosti
kterou jsem kdysi byla
k obrazu jeho jsem se
přetvořila
a přece ten nový pocit
zabloudil v pohádce
na doboru noc
když jsem chtěla
aby realitou byla
a stačilo tak málo
jen pohlazení po vlasech
šálek kávy
alespoň mezi dveřmi
blízkost
sněhových závějí
když už slunce
k mání není
zbylo jen půl
a zahanbení
z vlastních nejistot