Krasohled

Vyťukávám ošlapanými podpatky
poztracených střevíčků
z čokolády
do sněhu
zářivé otisky ženskosti
bezejmenná
klamu vteřiny vyměřeného času
dnes smrt neexistuje
nečíhá
uvězněná v prostoru
zakázaných myšlenek
rozpřánu ruce
a zhýčkám tmu
až do bezvědomí
tleskající naděje
bolest mě minula
zavinutá do širokých rukávů
tvých lichotek
vyprávěných po větru