Království rýmů a šprýmů II – kapitola první

.
Smích, ten blahodárný, veskrze člověčenský projev, nade vše povznášející a uzdravující, an vyplývá z nitra, jež radostno jest z krás života tohoto jedinečného, pro čistou mysl veskrze osvobozujícím se stává; též zdravě nakažliv do jisté míry jest, jak i zívání prosté, neospalé bývá, u kteréhož třeba jen smyšlení li nastane, nezadržitelně se ústa člověku otvírají a on, dbaje na dobrý tón společenský, svou dlaní, tento jinak příjemný a neškodný akt zakrývaje, jak by nic se stalo, v hovoru předešlém, či tichosti plné moudra pokračuje, by společnost, v jeho bezprostřední blízkosti se nalézající dojmu nenabyla mylného, že mlčením svým, neb řečí svou v nudu člověka uvrhuje a ku spánku neodvratnému svými myšlenkami plytkými, ve šplouchavém monotónu kolébá.
Smíchování, jež tak ukrutným působem zmocnilo se nyní princezny Loty(o mnohých nešťastnících z jejího blízka nemluvě), kteráž v dobré víře za výlou psychopatkou, smích ten kolotavý, toužícím příchozím v lesní chaloupce své nezištně rozdávající, zajdouce, neb potřebno jí bylo osvěžiti v hrdle, tento akt veselí nejvýše žádoucí; bylo však ze soudku zcela jiného, nikým, ni v nejčernějších snech čepovaného.

Úvodem tímto pokračuje vyprávění
jehož konce vidět není
vždyť próza k poesii
má se
co ošklivost, ku nadpozemské kráse
a svár ten lidstvo provází
od chvíle, kdy ovoněn byl květ
harmonických vět
i stvor pat, jež křehkost rýmu prázdnem drtí
a duši slabou
ku otročení hmotě nutí.

Zde vyprávěna bude pohádka, neb podobenství živé
o tom, kterak přenádherně vonět může poetická zahrádka
či v ledu prózy mříti
dáno
duši zimomřivé.
……………………

A tak já, rozloučiv se srdečně s Týnkou, kteráž mi ochotně svého komoně jezdeckého propůjčila, bych cestu tu dalekou v urychlení překonal, by ctná princezna Lota, ze spárů smíchu neřádného vytržena byla a řád, tak potřebný ku správě království poetického obnoven byl, neb ti, kdož v starostenství o věci vezdejší svým původem vznešeným povoláni byli, setrvávaje v zajetí tomto záludném, svým závazkům dostáti nižádným způsobem nemohli a tím ohroženo bylo od sil poesii nepřátelských to, co jako poklad nejvzácnější si každý v nitru svém ku zušlechťování neustálému hýčkal – lahodné střívko, jež básnivým se zove.

Byv poštovním pánem zpraven
o cestě, jež ku zámku se klikatí
za jitra břesku
opustil jsem pohostinství cvalem
v líci jas
neb zulíbání pannou
bylo mi odpovědí na dotaz:
Týnko, kolik zaplatím.

Ach, kraji širý
ze sedla máš tolik netušených krás
a v ráz, jsem tebou přiopilý
když zadívám se na obraz
jež rosou svěží
pak i v rámu slunce skvoucí
mé oči rozkochané těží
do mysli, ten obraz dech beroucí.

Též upozorněn jsem byl pánem poštovním, o všech zvláštnostech tohoto kraje do podrobna zpraveným, bych se cestou nejkratší k zámku nebral, neb prazvláštní les k němuž neradné je byť jen přiblížení, se do šíře rozpíná v ten směr.

Strom vedle stromu, jeden druh
a spleť větví
v neprostupné houšti
jsou hrází tomu, kdož lesem se pouští
však nedosti, že cest tu žádných není
plody, jež zralé padají si k zemi
ostnatě, až běda, pod nohama se vrší
zde obutě se chodit nedá
a bos, je člověk zmámen bolestí
obut, však vypustil by málem duši -
z těch plodů zralých
puch
(jenž buňky čichu kruší)
se line nejvýš nevábný.

A není tu much
či zvěře
jen jeden přebývá zde živočišný druh, člověčí
poustevník
jenž nepěstuje s lidem styk, než pouze řídký
jménem – Zasr. romantik
a zasloužil bych výtky
když mina tu pokladnici lůzných tajemství
navrátiv se
už beze všeho spěchu
bych nepoznal, té pichlavosti hájemství
i smrdutého dechu
též on
jenž drahně let ve zdraví poustevničí
kde pouhý mžik, i statné chlapy ničí
toho poznávat mi třebí, ač není tu travičky, či mechu
vždyť
člověk je to jako já, cele romantický
a Zasr.
není pro mne záhada -
to projev bolesti, úlevný a lidský
však za tečkou
se rozkládá, vždy voňavá a poetická zahrada.
.
..
5.7.2010