Nějak neumím tebou nebolet

Venku prší

rozporuplností tvých slov

jsem blázen asi

ty za skly cítíš slunce

já otázkou

na smutek jeho duše

uřezávám si vlasy

vzájemností

a zvracím místo

odpovědí na marnost

v tvých očích nepodstatná

vina bez provinění

přesto špatná

sebestředně nerozumíš

neříkám si o pomoc

snad o objetí kdysi

ty netušeně bušíš

bubínkem nehraného nezájmu

pod kůru ještě dětské naivity

že i přes čas mýlím se

jsem pro tebe jen zklamanost

a vlastní neúspěchy

duše mě bolí i jeho strachy

netušíš

co je to neslušnost z mužské ruky

a dobrota úmyslu vyděračských nót

jsem slabá dost

pod maskou síly vzdoru

tebou však učím se nevěřit

záchranným kruhům

nechtěné povinosti

chtěla bych míň než nabízíš mi

však hlouběji cítit blízkost

i bez představ sobeckosti
.
.
.
Je smutný snad

já hořkostí pak

stávám se

když řezné rány osudu

nedotyky empatie

rozšiřuješ

nad únosnost

pochopení