Zápraží dnů

Slunce mi do vlasů
vplétá splíny
barvy červených sukní
makových panenek

občas mě ještě bolí minulost

léčená tvou hebkou přítomností

promiň
neumím zapomínat tak rychle

ani na krutost

taky nezapomenu
až odejdeš
za lepší budoucností
bez bláznivých eskapád
mých větrných myšlenek

vždy mi budeš o krok bližší

věř mi

dám ti všechno

jen ten smutek
na zápraží víček
mi nech
dodává mým očím
barvu po stínech
lesní cesty

v mých dlaních je světlo

ale pro zahřátí
potřebuju tvůj dech a smích

jsi teploučkým chlebem
z pecí stoletých

a já jen hořkou kávou

na cestách nevyzpytatelných

svých