Venku prší něha

Probolená do nového věku
snad krásním
střípkem odhodlání
být šťastná
jen tak
obyčejně
s přídechem zázraku
stočeného do hadích ocásků
letní bouřky

to předešlé věnovala jsem chaosu
a zlobě prodchnuté poznáním
vlastní hodnoty
duše v kleci
z chirurgicky ostré oceli

už nebolí
jen občas
podvědomě
nechtěná

Včera jsem si obarvila vlasy
odstínem noční oblohy
a ze stříbra děda Vševěda
upletla si nárámek mládí
a slov těšících

„Jsi jako rozkvetlá alej akátů a lip
vonící do letní noci“

Děkuji nevím co říct

snad jen

víš jednou vezmu ti duši

a dám ti tu svou

větrnou

co o další rok uzrála

v dubovém sudu

kde trpkost

sládne

do chuti

pro znalce

jemné pikantérie