Mlčím

Mlčím
daleko od lidí
zatoulaná sama v sobě

přemýšlím

bitvami s nepřítelém
v roli mého vlastního JÁ
ztvrdlá
na prach

poutník se stále stejným
obzorem za okny vědomí

stavím
vzdušné hrady
z písku
na pevnějším základu

učím se být sama sebou
bez potřeby pomoci

s nutkavou žádostí
naučit se vnímat
skrz každý nádech

bez drásajících básní
vypovídajících o mé skutečnosti

chci prostě být

ženou na plný úvazek

ne smutkem zbaleným
do úzličku pozlátka
„ZVLÁŠTNÍ“

to já přece jsem
i bez pláče
a siláckých řečí
jak se mě nic nedotýká

už nechci

přátelům brečet na rameni
z toho že zoufale potřebuju
najít vyrovnanost

káva se dá pít
i se smíchem
dámské jízdy

nebo moudrými řečmi
o hokeji nad pivem
s kluky

mlčím

a mé mlčení má ten nejkrásnější důvod

učím se znovu žít