Tma....

V obloze utápím svůj zrak..
Je černá a nevidí,
proč duše má i srdce bdí..

Na puklinách i rozvalinách..
Na cestách,
co vedou v nočních tmách..

Jak střepy štěstí..
Jak cáry nesmyslů..
Válí se v prachu..

V té šedi douhých dnů..

Do chladných dlaní,
dopadá jarní tání..
Však lhaní je to,
co černota si chrání..

Byť na pilířích jasných dnů..

A oči ztrácí jasnost pohledu..
Za slzou krčící se za víčky,
jak míza z mladé větvičky..

snažím se usnout..
zapomenout..
plout..

Svou vlastní tmou..