Dlaně

Jedna z autorek, zde na Literu, mi v komentářích položila otázku, proč ve svých básničkách, tak často, používám slovo dlaně. Tím mě donutila k zamyšlení a snaze najít odpověď. A kromě toho, také napsat první úvahu ve svém životě. Pokud nepočítám slohovou práci na základní škole, na jejíž téma si už samozřejmě dnes nevzpomínám.

Takže, dlaně a proč?

Sama se přiznám, že vlastně asi ani nedokážu pořádně odpovědět. Spíš se tady pokusím o zamyšlení.
Dlaně (ruce) jsou součástí lidského těla, viditelné za všech okolností, snad jenom s výjimkou zimy a rukavic a umí mnoho. Pomocí nich můžeme neverbálně komunikovat. Dokážeme naznačit, že se nám něco podařilo nebo naopak. Dlaněmi dokážeme zahřát, potěšit, pohladit, předat pozitivní či negativní druh jakési energie… A také jimi dokážeme pravý opak, stejně jako slovy, ublížit . Za pomoci dlaní můžeme vyjádřit náklonnost, lásku, podporu, porozumění a stejně tak, například odstrčením, určitou formu odporu a dát tak najevo, že daná situace je pro nás nepříjemná.
Pro mě dlaně mají velký význam. Po obličeji patří, podle mne, hned na další místo v kontaktu s lidmi a u lidí, kterým zrak nebyl nadělen nebo o něj přišli, je to vlastně jediný způsob, jak své okolí „vidět“. Pouhý stisk ruky dokáže za člověka mluvit. Umí poodhalit jeho nitro, prozradit strach, trému, pomocí rozechvělých dlaní apod… V dlaních dokážeme skrýt smích i stékající slzy…
Asi musím na závěr říct, že dlaně pro mě mají úzkou souvislost se srdcem a duší a svým způsobem i mluví. Proto je ve svých básních tak často a ráda používám. A určitě to nezměním.

A ještě dodatek:
Ta dlaň, která klikla na počítačovou myš, mě dovedla sem, mezi Vás…

Tak proč nepoužívat slovo dlaně.?
A co si o nich myslíte Vy?