Pracovní den

Zas devět večer a já jdu teprv z práce,
unaven, bez slávy a bez publika.
Předčítám sobě sám – a to bez legrace,
smutné ty verše líného workoholika.

Zas výsledky se zdají mě být chabé,
málem jsem zůstal v práci přes půlnoc,
však srdce moje na to bylo slabé
a tak tu volám v duchu o pomoc.

„Republice více práce!“
„Time is money!“
Nač tolik hloupé agitace?
„Pro Kristovy rány?!“

Vždyť jednou naše cesta
přiblíží se svému konci.
Jedno je z jakého jsme těsta,
ať Češi jsme, nebo snad Japonci?

Kdybychom náhodou snad ohlédnout se chtěli,
po jaké cestě jsme to vlastně jeli,
Zjistíme že osud nám cesty vybral různé,
někomu bohatství, jinému živobytí nuzné.

Jeden si svištěl po dálnici,
bez překážek závratnou rychlostí.
V autě měl k jídlu koláčky,
užil si hodně vzácných hostí
a vůbec žádné prudké zatáčky.

Mělo to mnoho předností,
srazit se mohl jen s blbostí.
Záleželo jen na jeho života vizi,
zda bude ta blbost jeho či cizí.

Život pak prožíval jen virtuální,
když hnal se po té dálnici,
a zábavy užíval digitální.
A lidé ostatní se mihli kolem
Spěchajíc za lásky kolokolem,
jak směšní malí komici.

Jiný zas střídal různé cesty,
co většinou prašné a blátivé jsou.
Většinou chodil po nich pěšky,
do míst kam auta nemohou.

Vyzkoušel v životě různé vesty,
žádnou z nich prostě tak nezahodil.
Protože v srdci mu zpívaly cesty,
které v těch vestách viděl a schodil.

Někdy mu pršelo, jindy slunce svítilo,
a v zimě často sníh na něj padal.
Vždy tady na světě žít se mu líbilo,
na cestách zážitky do mošny ukládal.

Tak končí píseň o našem osudu,
vystavit účet, až tady nebudu,
si jednou od života s obavou dám.
Co obsahuje mé vlastní duše chrám?