Dopravní nehoda

Bylo léto, čas dovolených a Mirka si užívala dovolenou se svou čtyřletou dcerkou Zuzkou v kempu u rybníku Olšovec na jižní Moravě. Bylo to její oblíbené místo. Ačkoliv dnes bydleli v Šumperku, pocházela z blízkých Boskovic a využívala letní dovolenou k návštěvě svých známých z dětství a střední školy. Navíc v kempu bylo levné bydlení a plat lékařky za socialismu nebyl zrovna na vyskakování. S manželem se rozvedli a její rodiče už bohužel nebyli mezi živými. Máma umřela ještě když byla na střední na rakovinu prsu a táta před třemi lety na infarkt. Naštěstí ji zůstal byt, ale nebýt nočních služeb a pomoci bývalé tchýně z hlídáním, tak by byla v neřešitelné situaci.

Počasí se ten rok opravdu vydařilo. Tropická vedra a téměř nepršelo. Výhodou té doby byla také čistější voda, neobsahující tolik krmiva pro sinice jako dnes po expanzi prášků na praní všech druhů a kvalit. A tak mohla Zuzku bez obav nechat užívat si vody. Samozřejmě z ní nespustila oko. Blízké lesy poskytovaly v půlce června dostatek malin a tak sehnala pro malou občas i něco na zub.

Její život se neobešel bez staré oktávky kombíka, kterého nazývala láskyplně Adéla. Adéla byl šestnáct let starý vůz, bral každých tisíc kilometrů litr oleje, jezdil svým tempem a občas stávkoval. Mezi jeho přednosti patřilo, že byl levný, kdekdo ho uměl opravit a pokud nebyla zcela vybitá baterie, dal se i za nejtužších mrazů nastartovat klikou. Mezi Mirkou a Adélou vznikl časem symbiotický vztah, který bylo možno nazvat kamarádstvím. Jeden druhého potřeboval. Mirka Adélu poctivě krmila a nechávala vyspravovávat její prorezivělé šasi a za tu péči mohla vozit ráno Zuzku do školky a hned pokračovat do blízké nemocnice. Bylo to dost důležité, protože pan primář moc nedával slevu „kojícím matkám“, jak se vyjadřoval a tak vyzvedávala Zuzku těsně před čtvrtou hodinou, většinou jako poslední.

Jak už bylo zmíněno, využívala Mirka dovolenou k návštěvám rodiště v nedalekých Boskovicích. Toho dne se rozjela za kamarádkou ze střední Jiřkou. Sotva za městem projela první pravoúhlou zatáčkou bylo ji jasné, že něco není v pořádku.
Napříč přes příkop stála, jestli se to tak dá říci, prorezavělá škodovka, podle šasi stopětka nebo snad stodvacítka. Díky tomu, že dvoumetrový příkop fakticky přemosťovala a její karoserie už zřejmě ztratila něco ze své samonosnosti, byla středem prohnutá do véčka. V důsledku toho byla střecha konkávně prohnutá dovnitř, srazila řidiče, asi dvacetiletého mladíka, do až nepřirozeného předklonu a doslova jej přibila k sedadlu. Dveře u řidiče byly na šrot. Bizarnost situace podtrhoval nesmyslně blikající LEVÝ blinkr a rádiomagnetofon napojený na silné reproduktory hlasitě vyhrávající nějaký rock.

Kdyby se Mirka zajímala o auta, jistě by se jí hlavou prohnala v dané situaci neužitečná myšlenka, že v její Adéle, vybavené silným rámem, by se pravděpodobně nic podobného přihodit nemohlo. Instinkt zdravotníka ji však přinutil zastavit. Přísně zakázala Zuzance vystupovat a vyběhla směrem ke škodovce. Teprve teď si všimla, že za ní sedí kluk asi stejně starý jako řidič. Zběžná prohlídka ji prozradila, že kromě škrábanců je úplně v pořádku. Střecha se totiž neprohnula zcela symetricky, ale mnohem více na straně řidiče, takže se mu podařilo vystoupit. Stručně ho požádala, ať zastaví první auto, co pojede kolem a vrhla se k řidiči.

Řidič byl při vědomí, ale nebyl schopen se ani pohnout a šance na vyproštění bez cizí pomoci byla nulová. Na hlavě bylo vidět velkou tržnou ránu, ale nemohla se k ní moc dostat, protože ji bránily pokřivené dveře. Vzala ze své lékárničky buničinu a přitiskla mu ji k ráně ve snaze zastavit krvácení. Bohužel rána byla hlubší a moc se to nedařilo. V nepohodlné poloze s nataženou rukou přidržovala buničinu na hlavě. Muž těžce dýchal a zdálo se že má s tím viditelné potíže. „Co když má zlomené žebro? Pneumotorax? Plive krev? Ne. A co páteř? To musí počkat...“ myšlenky se jí zběsile honily hlavou. Už nebyla nováček a jako pediatr byla zvyklá asistovat na nočních sama při porodech, kdy bylo občas potřeba rozdýchat zrovna narozené dítě. Šlo o vteřiny, maximálně minuty. Ale tohle bylo přece jen něco jiného.
„Dýchej! Dýchej! Neusínej!“ snažila se ho udržet v bdělém stavu.

Tehdy byla ještě doba předmobilová, takže pro pomoc bylo třeba dojet. Naštěstí se vše odehrálo ve čtvrtek odpoledne a provoz byl docela hustý. Řidičův spolujezdec se vzpamatoval a zastavil avii jedoucí do blízkých Jedovnic. Šofér rychle pochopil, co se stalo a snažil se s jeho pomocí vyprostit řidiče ze škodovky. Podařilo se jim vylomit dveře, které už jenom silou vůle visely v pantech, ale na vytažení řidiče nebylo ani pomyšlení. Mirka jim to výslovně nedovolila, naděje byla stejně malá a mohli by řidiči poškodit páteř nebo míchu.
Šofér tedy prohlásil, že pojede do Jedovnic pro hasiče. Ti přijeli během desíti minut s tím, že záchranka z Blanska je na cestě. Hydraulickými nůžkami vystřihli kus střechy a opatrně položili řidiče na nafukovací nosítka.

Mirka se snažila vyčistit mladíkovi ránu na hlavě a na pravém rameni, která předtím nebyla vidět. Ten byl v silném šoku, ale po aplikaci peroxidu zjevně pocítil bolest větší než od ostatních zranění, protože začal Mirku častovat nevybíravými výrazy ze svého slovníku, které měl zjevně dobře nacvičené, jelikož je ani po silném úderu do hlavy nezapomněl.
„Kundo, píčo nechej toho!“ zpíval bojovně svůj chorál.
„Kurva! To bolí!!“
Mirku to trochu uklidnilo. Byl to pro ni další příznak, že to s pacientem asi nebude tak zlé. Jen ta páteř jí dělala starost. Ale tu již přijíždí záchranka a přebírá si oživlého pacienta do sanitky.

Mirka jde rychle zpátky k Zuzance, na kterou v tom frmolu úplně zapomněla.
„Maminka musela tomu klukovi pomoct, víš.“
„A neumřel, mami?“
„Ne, určitě se uzdraví. To jsi hodná, že jsi tu počkala.“
„To jsem přece musela, aby neumřel.“ říká vážně Zuzanka.
„No, to víš.“ Mirka se s povzdechem podívala na svoje zakrvácené kalhoty. Takhle do Boskovic nemůže. Otočila Adélu zpátky do kempu.
„Už je pozdě. Dneska se půjdeme ještě vykoupat a pojedeme až zítra.“
„Dobře mami.“
„Jiřce zavolám z recepce v kempu“ pomyslela si a otočila Adélu na cestu zpátky.

Jak to všechno dopadlo, se Mirka nikdy nedověděla. Nebylo na tom nic neobvyklého.
„Snad jsem udělala všechno, co bylo v mých silách.“ pomyslela si a začala uvažovat, co dá Zuzce k svačině.

A mladý řidič? Jeho jméno se nikdy nedovíme. Zbývá jen doufat, že vyvázl bez většího zranění a o zkušenost bohatší. Třeba si taky někdy vzpomene, jak mu kunda poskytla první pomoc.