I PRINCEZNY „TO“ DĚLAJÍ...

Hele, chcete něco vědět? Ale teď vážně, jo? Tak já vám povím, že tabu v sexu jsou pyramidální óbrblbost.. Sexuální nevýchova se vám může pěkně vymstít. Ať jste robátka nebo rodiče.
To takhle kdysi přišla jedna moje dříve narozená kolegyně s brekem do práce. A prý, že bude babičkou. No, arciže se všichni upřímně zděsili, to si pište. Holce, teda jako dceři dotyčné, ledva táhlo na patnáct. Jé, neřešte hlouposti! Zákon!
Zákon nezákon – holka v pátým měsíci. Co teď?! Ale to rovněž nebudem řešit, to si rodinka musela vyřešit sama. Ostatně my máme každej svejch problémů přehršle, no ne? Jo, tak proč vám to tu vůbec povídám? Aha, už vím. Takže ono z toho pro nás všecky plyne poučení. Poslouchejte:

Zhroucená a zhrozená matka – teda napřed se asi zhrozila a až potom zhroutila – se ptá své dcerušky berušky: „Holčičko moje, jaks mi to mohla udělat?“
A beruška trefně odpoví: „Já to, mamko, nechápu. Ty jsi říkala, že se dítě narodí, když se maj dva lidi rádi. A já ho ráda nemám. Mně se jen líbil.“
A tak litujte holčičku a její načatě zpackanej život. A nedělejte ze svejch dětí – a nercili pak následně ze sebe – blbce.

Hele, já krapánek odbočím. Teda furt sme u tý sexvýchovy, ale z jiný strany. Představte si ani né devítiletou holčinu a její trauma, když nepoučena zbla o ničem, dostala menses. Jo jo. Jsme přímo u mě. Ono vědět, že spermie maj ocásky, je pro život celkem opomenutelný – venkoncem když to nevíte, netrpíte aspoň „obohacující“ sugescí, že se vám ty divousové mrskaj v puse – ale když děvče netuší zhola nic o normálním projevu ženskýho těla, tak to je teda jiný kafe, to mi můžete věřit. Fakt.
Hele, já vám na tu krev zírala jak Archimédes na těleso do vody ponořené. Akorát, že jsem nevymyslela žádnej zákon, alebrž pěknou pitomost. V panické hrůze, že to mám z toho, kterak si tam šahám, ládovala jsem zkrvavené spoďárky hluboko pod skříň a čekala, kdy umřu.
Nezemřivše, načapána starším bráchou, dočkala jsem se vysvětlení z jeho úst. Ni poprvé, ni naposled.
Jemu se dostalo, namísto díků za osvětu, jíž ti, kteří by měli, nebyli schopni, od staroušků vyhazovu. Odkud? No přece z domova. Nicméně – mezi náma – o nic nepřišel. Aspoň si konečně volně vydech. Že já ho obulela, to je nasnadě.

Hele lidi, mně to nedá. Já vám musím vyprávět jednu pohádku.
Žili, byli, kdesi v malé české vísce holčička a chlapeček. Pepíček s Mařenkou byli kamarádi. Pásli spolu husy, pouštěli draky, coby větší vyháněli na pastvu krávy a když ještě o fous povyrostli, zavál je vzdělávací vítr do velké, cizí a zkažené Prahy.
A tak i zde, poděšeně se vyhýbajíce mravně zpustlým spoluštudákům, našel Pepík svou Marušku a Maruška Pepíka.
A ježto chtěli býti spolu pořád a blíže a společně bojovat proti marazmu prohnilého velkoměsta, a poněvadž to při jejich ctnostném vychování jinak nešlo, vzali se.
A jakožto správní katolíci řídíce se heslem „Ani zrnko nazmar !“ nepraktikovali přerušovanou soulož ba ani jiné semenodestrukční důmyslnosti.
A ono nic.
Josef se dovzdělal na inženýra a z Marie se stala kapičku hysterická historička. Leč nedivme se historiččině hysterii, když šestileté rodinné štěstí halil šedý dým beznaděje a obav z neplodnosti.
A tak se Marie vydala na gynekologii.
Lékařka v extázi užasla nad neporušenou panenskou blánou šest let provdané mladé paní, vzývajíce v duchu řeckého boha svatby Hymena. Nicméně soustředěně vyslechla její nářky, souhlasně pokývala hlavou nad přáním povít rozkošné miminko, soucitně osušila Maruščiny slzičky a šupem odeslala neposkvrněnou paní Marii do sexuologické poradny.
„A vemte s sebou manžela,“ loučila se moudrá žena v bílém plášti s nešťastnicí. Pak, aniž by co řekla sestře, křepce odkvačila do nejbližšího bufetu na panáka.
Páně sexuologovy rozpačité pocity nad vysokoškolsky vzdělanou manželskou dvojicí nám nejsou známy. Faktem zůstává, že po dvouhodinovém pohovoru opustili Josef s Marií šukologickou poradnu rudí až po kořínky vlasů, leč s nadějí ve světlé zítřky.

Večer na manželském loži poprvé zasunuli. Už ne mezi velké stydké pysky, anobrž do dírky. A než zazvonil zvoneček, byl na světě chlapeček, po chlapečkovi holčička a po holčičce... No prostě – brášky mám dva.

Onoho šukologa převelice prahnu poznat. Řekla bych mu „DÍKY“. I té moudré paní v bílém plášti patří můj dík. Marie s Josefem nás neutřeli do ručníku. Narodili jsme se.
A tak teď víte, že já dobře vím, kdeže k nám naši přišli.
Anžto bez zásunu se rodí děti jen v pohádkách.
(A víte, co si myslím? Že ani tam ne.)