POVZDECH

jedam:
jo jo máš svatou pravdu...

Slávka:
Souhlas!

Aťan:
Mě zvonivý smích hyzdí z profilu. )

že z lidí srší zloba?
snad za to může doba...
výmluva pouhá, zdá se...
však lidé se mění v čase...

umělec2:
S asertivním chováním a věčným úsměvem žít může jen debil nebo američan. On má křeč ve tváři, ta mu duši přetváří. Špatný den, noc, život. To ne já, to oni za to mohou. A ještě se na ně usmívati mám? Nebudu, tedy dokud tady budu. Jen já vím, jak je to s ním, s tím mým úsměvem.

Judita:
umělec2 – S tím asertivním chováním máš do jisté míry pravdu, ostatně nejlépe to vystihl Al Capone: „Laskavým slovem a namířenou pistolí dosáhnete mnohem víc, než jenom laskavým slovem.“ Co se úsměvu – byť krapet křečovitého týká – musím sama za sebe uznat, že v době, kdy mi šlo vše jak po másle a já se honila jen za prachama a bůhví za čím ještě, jsem se nejspíš na lidi kol sebe příliš neusmívala – ocitnuvše se tam, kde jsem čili v p.deli, a přemisťujíce se MHDéčkem, pozoruji s úžasem ty mraky zavile se tvářících jedinců a bojuji proti depce a mračnům jediným mně dostupným – páč zadara – způsobem: snažím se usmívat... a – světe zboř se – spousta podmračených ksichtů se najednou též pousměje... A vtom okamžení se mi život zdá snesitelněji hořký!

Bíša:
Smích léčí...

umělec2:
Když já to tak nemyslím, myslím. Já se směji pořád, rád a všemu. Tu tomu ondy i onomu.

Bíša:
Je třeba se smát i sám sobě...

Aťan:
Já se kolikrát sám sobě tak směju, až Janu za břicho popadám...

isisleo:
))..úsměv číslo 3..

Blázen? =):
Já třeba bych si moc rád pamatoval tvůj úsměv.... =)

Siorak:
Zloba? Co to je?
jéé. já asi kvetu ..