Jak odhalil jsem ducha ve tmě

Svému oři já řekl: Veď mě!
On učil mne, jak slova číst,
jak odhalit i ducha ve tmě,
jak býti sám si sebou jist.

Když večer sednu zcela zmožen —
naoko však jen rozbořen —,
pouštím se šťasten, veden ořem,
do písmen, jsa jimi rozhořen.

Skládám je, splétám, přehazuji,
rovnám je zleva i pozpátku,
jsem žhnoucím drakem ve své sluji...
Princezna dala si oprátku,...

..., když srovnala se do přesmyčky,
by zhalila se do blaha...
Já s ořem její uzřev smyčky,
nechtě svlék princeznu donaha.

Žába mi pluje na kořeny:
Kdy toho draku zanecháš?
***** Až mi z těch písmen místo ženy,
***** poprvé vyjde otčenáš!

Z žáby jsem téměř zmátožený:
Kdy toho, Špáďo, necháš už?
***** Až mi z těch písmen místo ženy,
***** poprvé vyjde, páni, muž!

Až žabka přizná, že chce draka,
až řekne, že ho v síňce zná,
až zapěje a nezakváká — — —
Pak vím! — To je má princezna!