K čemu je ta matematika?

Mnoho z nás si při vyslovení slova „matematika“ vybaví životní trauma při překonávání této překážky cestou k vyššímu vzdělání. Předpokládám, že mnozí mají tuto na otázku už jednoznačnou, definitivní a celoživotní odpověď a teď se ptají:
„Co je zase tohle za blbost? Je přece jasné, že k ničemu.“
Ti objektivnější se zamyslí a konstatují fakt, že počty, co se učili do páté třídy (sčítat, odčítat, násobit a dělit) jsou vcelku pro život potřeba a taky není špatné mít pojem o zlomcích, přímé úměře – čím více hodin odpracuji – tím větší výplata. V životě se pak naučí, že to nemusí být vždy pravda, ale jak známo vyjímky tvrdí pravidlo jako basa muziku.
Jenže tady zbývá spousta „balastu“. Nač je potřeba znát například teorii pravděpodobnosti, goniometrické funkce, nebo diferenciální a integrální počet? Vždyť většina lidí, včetně autora mnohé z těchto partií matematiky nikdy v životě nevyužije (popřípadě pro starší čtenáře nevyužila) – snad jen, když budou s „matikou“ pomáhat svým dětem.
Ano i ne. Je i není to pravda. Takový už je život. Na žádnou otázku není univerzální, jednoduchá, neřku-li jednoznačná odpověď. Přejděme teď přes druhý stupeň „základky“, na střední školu. Dnes se očekává, že ji absolvuje 50 % populace, tedy kvantifikováno, lidé s IQ 100 a vyšším. I člověk méně vybavený přírodou by měl být schopen pochopit, co je to úrok z půjčky, jinak se může ocitnout v opravdu nepříjemných situacích. Taktéž by měl mít alespoň základní pojem o pojmu „pravděpodobnost“, než se rozhodne vsadit svůj plat. Ale budiž. Tady se matematika dá nahradit starými dobrými pravidly – nepůjčuj si, nesázej.
Jde tedy spíše o tu část populace, která se chce honosit maturitou. Na střední škole, ať je to gymnázium, průmyslovka či jiný typ je vyučováno mnoho předmětů, u kterých je praktická využitelnost asi stejná, ne-li nižší, než u matematiky. Většina lidí se dobře uživí bez školských znalostí zeměpisu, přírodopisu, dějepisu, chemie nebo fyziky.
Poněkud jiná situace je u jazyků obecně, ať už češtiny, nebo jiných. Málokdo dnes může říci, že nepotřebuje užívat svůj rodný jazyk trochu na úrovni a vystačí se čtením a psaním „jak mu zobák narost“. I když zde na Literu se opět občas vyskytnou ony příslovečné vyjímky. Více ovšem bude takových, co budou namítat, že učit se gramatice a větným rozborům je asi tak důležité, jako učit se diferenciálnímu počtu. Myslím, že v podstatě budou mít pravdu. S čárkami ve větě se peru i po mnoha letech úporného větného rozboru. Jenže to bych to musel asi trénovat celý život. No a to ostatní? Kolik jste toho napsali v poslední době ručně? Onen diskutovaný MS Word, ve kterém to píši mě upozorní na překlepy, ba ani tvrdé „y“ s měkkým „i“ mi nedovolí zaměnit. E-maily psané například v Outlooku jsou ohlídány jakbysmet. Takže zase tak velký přínos z gramatických znalostí zde nezískáme. Je to jako s matematikou. Přívrženci vyučování gramatiky používají často argument, že člověk by měl alespoň snad vědět, co je to podmět nebo přísudek, pokud chce zvládat cizí jazyky. Jenže moderní výuka jazyků taky neprobíhá tak, že se napřed vyučuje gramatika. Tento přístup je kritizován jako zastaralý.
Asi dost záleží na tom, jaké úrovně vzdělání chceme dosáhnout. Pokud má úroveň maturity klesnout na úroveň lepší základky a vysokoškolské vzdělání na úroveň maturity, pak opravdu asi nebude nutné maturovat ani z gramatiky, ani z matematiky.
Pokud se má ovšem člověk naučit ještě nejpozději v 18 – 19 letech vyššímu abstraktnímu myšlení a tím i schopnosti uceleně, logicky a přitom kultivovaným jazykem argumentovat, obé je těžko nahraditelné – jak matematika, tak gramatika. I kdyby jen jako cvičební témata pro rozvoj myšlení. Vytváření překážek, byť i takových, jejichž překonání neznamená získání konkrétního doplňku do vědomostní výzbroje je v tomto případě nepostradatelné.
Kdo absolvoval vysokoškolské vzdělání, dá mi nejspíše za pravdu, že tam nezvládl ani tak profesi samotnou, jako se naučil metodě, jak se učit, myslet a překonávat překážky. Málokdo asi může říci, že po jejím absolvování byl připraven okamžitě kvalitně plnit úkoly v praxi. Znamená to, že vysokoškolské studium je zbytečné? Že všechny ty zkoušky jsme dělali jen „pro papír“ ? Opravdu je dost lidí, kteří vysokoškolské studium nahradili sebevzděláváním v praxi. A taky je asi dost takových, kterým moc nepřineslo. Jenže kdo se už dopředu vzdává, nikdy cíle nedosáhne. Jakákoliv možnost vzdělání je příležitost. Asi jako rýžování zlata. Úspěšný bude ten, kdo věří v úspěch a dokáže pro něj pracovat.
A svá zrníčka zlata může každý najít všude. I v matematice. Záleží jen na něm.