Královna střechýlí

Zimoucí královnou střechýlí
necháváš zchladit svých tužeb žár...

Ušankou z iglů své lalůčky,
        třpytivým jíním zas víček pár,
                 křišťálem ledu rtík malučký...

Vločková šála, ta na šíji,
splazí se k ňadrům,...
                                 až zešílí
oba tví dvorcoví motýli...

Jazyky sněžné jak onuce
vinou se vstříc ku tvé proluce
ledovým hrotem ji rozptýlit...

* * * * *

Zima až v jaro se přechýlí,
ze šatů závějných zbyde cár,
vzbudí tě dříve než po máji
bodnutí od včelky, od Máji...
Pak květům podlehneš — ve chvíli.

Na lesní louce háv odhodíš,
lože ti ustele mech vílí,
skřítci tě ucítí, opustí skrýš,
by mohli přivonět,... ještě blíž,...
každý z nich rád si tě opýlí...