Vracejí se dobří holubi?

Psala se první polovina roku 1944. Již šestým rokem upěla bývalá Československá republika pod tíhou nacistického Protektorátu Böhmen und Mähren.

Na hráčské a trenérské lavičce místního fotbalového klubu, v městečku na česko-moravském pomezí, seděl nenápadný mladý muž. O něco starší než ostatní mladíci kolem, ale stále ve věku, kdy se ještě mohl aktivně zapojit do hry. Hrající trenér.

Zdánlivě sledoval probíhající utkání, ale ve skutečnosti se jeho oči dívaly skrze pobíhající hráče někam hrozně daleko. A hlavou se mu mihaly různé myšlenky.

Přišel zde zhruba před rokem s cílem pomoci obnovit činnost zdejšího fotbalového klubu, který přestal fungovat ještě před začátkem 2. světové války. S několika fotbalovými nadšenci se jim to podařilo, zřejmě i proto, že lidé se potřebovali upnout k něčemu, co jim alespoň na chvíli dá zapomenout na tu temnou dobu. A bylo to nakonec i v zájmu nacistů, i když ze zcela jiných důvodů.

Hrající trenér se teď vrátil k úvaze (pokolikáté už?), zda neměl hned v roce 1938 z již okleštěného Československa odejít do zahraničí a tam se zapojit do spojenecké války proti Hitlerovi. Představoval si, jak se zbraní v ruce svádí boje za svobodu a nezná, co je strach. A v tu chvíli za ním zase přišlo – říkalo si Druhé já. Neviditelné, neustále v něčem odporující, snažící se ho přesvědčit, že skutečný život je jiný než jeho představy. Kolikrát s ním už takhle diskutovalo. I teď.

„Pepíku, zapomeň na hrdiny bez bázně a hany,“ pravilo. „Všichni, které jsem vidělo, měli strach. Někteří tak obrovský, že ani nezačali bojovat. Někteří z toho strachu zešíleli. Ti otrlejší ho skrývali, ale měli ho také. Mít strach není ostuda. Strach provází i ty nejlepší vojáky. Není člověk, který by ho neměl – aspoň někdy. Ostuda je, když voják, který má strach, nechá své kamarády na holičkách. Protože oni mají také strach, ale neutečou.“

„Stejně jsem měl tehdy jít,“ zamumlal Pepík. Ani si neuvědomil, že nahlas, a tak se po něm kamarádi na lavičce ohlédli. Co to mele? Jejich mužstvo hraje blbě a on mluví cosi o odchodu!

„Snad se na to nechceš tady vykašlat, Josef?“ zeptá se jeden z nich.

„Cco? Cože? Nene, jen jsem trochu nahlas o něčem přemýšlel,“ odpoví Pepík roztržitě a aby dokázal, že sleduje zápas pozorně, vydává povel: „Posílíme střed hřiště. Stáhneme Mirka z útoku a Jarda se přesune více na okraj levé zálohy.“

Ale pak se zase pohroužil do sebe a Druhé já se vrátilo. „Pepíku, kam bys chodil? I tady jsou potřeba lidi jako jsi ty. Lidi, kteří neudávají a navíc dokáží přinést trochu radosti druhým. Ani vy tady nebudete ten hřbet ohýbat věčně. Vždyť vidíš, že Hitler začíná mít na kahánku.“

„No jo, ale teď je řada i na mně,“ uteče zase Pepíkovi. Kluci na lavičce se po něm znovu ohlédnou. Dnes je ten Pepík nějaký divný. Nemá snad horkost? Jejich úvahy přeruší nadějná akce kamarádů na hřišti a gól. Jedno z mála slov, které lze v té době vykřiknout s radostí a bez obav a o které se moc nezajímá ani gestapo.

„No nic, Pepíku, já dnes už půjdu,“ prohlásilo Druhé já. „To víš, nemám na starosti jenom tebe. Tak zase někdy.“

Toho dne Pepík se svým mužstvem vyhráli. No, vlastně vyhráli všichni, kteří aspoň na chvíli dokázali nevnímat tu mizernou dobu. Ale naděje v lepší časy pomalu rostla, neboť hitlerovští vojáci to opravdu schytávali ze všech stran.

Na podzim roku 1944 se už fotbalové soutěže ani nezačaly hrát. První českoslovenští vojáci se přes Dukelský průsmyk probíjeli zpět domů. Ani s Druhým já nerozmlouval Pepík hodně dlouho.

Přišlo až v druhé polovině dubna 1945. Byl večer, Pepík ležel v posteli a vybavoval si všechny ty nové zprávy, které vypovídaly o tom, že v Protektorátě to všude vře a Němcům zvoní umíráček.

„Nazdar Pepíku! Tak jak se těšíš na svobodu? Už to nebude dlouho trvat.“

„Už aby to bylo,“ odvětil Pepík v tichém dialogu. „Však už něco chystáme, abychom tomu pomohli. Za pár dnů odjíždím do Prahy.“

„Kamaráde, nedělej to! Zůstaň tady. Všechno už je beztak rozhodnuto. Mysli na své blízké. Budou potřebovat tvoji podporu.“

„Ne!“ Pepík zavrtí rozhodně hlavou. „Tentokrát už musím pomoct. Už kvůli těm, co za nás tak dlouho bojovali venku.“

„No, když musíš, tak musíš,“ řeklo Druhé já smutně. „Mělo jsem tě moc rádo. S málokým se mi tak hezky povídalo.“

„Proč ten smutek? A proč ten minulý čas?“ zeptal se pobaveně Pepík. „Po válce spolu ještě mockrát pokecáme!“ Ale Druhé já se už neozvalo.





Muž, kterého v té době navštěvovalo (možná) Druhé já, se jmenoval Josef Kusala. Byl to bývalý prvoligový fotbalista, který několik let předtím hrával za tehdejší velice známé SK Kladno. A místem, kde vedl ony vnitřní dialogy (možná), byly Počátky, kde tehdy trénoval a hrál za místní AFK Počátky. Ano, přátelé, právě za TY Počátky.

Na jaře 1945 se objevil v Praze a zahynul v boji v průběhu květnového povstání. Zařadil se tak mezi dlouhou řadu sportovců z celého světa, které „semlela“ 2. světová válka.

Ale ještě předtím, než se tak stalo, rozdával jako fotbalista radost, a to tehdy bylo rovněž velmi důležité. Dnes se to zdá téměř neuvěřitelné, ale fotbal měl tehdy tu moc, že lidé při něm zapomínali i na vlastní smrt. Kdo dnes ví o soutěži, zvané Liga Terezín? Hrála se za Protektorátu Böhmen und Mähren v terezínském ghettu. Mnozí z tamních fotbalistů se nedočkali konce války a před vlastní smrtí poznali ještě mnohem větší hrůzy než v Terezíně – hrůzy vyhlazovacích táborů. Kdo by si chtěl o významu fotbalu ve válečných letech přečíst více, nechť vezme do ruky knihu od Františka Steinera – Fotbal pod žlutou hvězdou. Mnozí známí lidé si fotbal v terezínském ghettu zahráli. Jako kluk třeba spisovatel Ivan Klíma a jako dorostenec též spisovatel Arnošt Lustig. Ten zmíněné knize vystavil nejvyšší uznání. Je třeba více doporučovat?





A teď z roku 1945 poskočme o nějakých 66 let do dnešních časů. Řekněme, že v jistém menším městě, třeba „S“, žijí dva lidé s iniciály křestních jmen třeba „M“ a „Z“. Oba s duší mnohem mladší než je usvědčuje matrika. Oba v těchto dnech a týdnech přemýšlí, jestli se jim pod rukama nerozsypalo něco, čemu věnovali spoustu času a energie. Jestli to všechno mělo smysl. Možná si podobnou otázku kladl i Josef Kusala. Já bych to viděl takhle:

Pro Josefa Kusalu byla značka „Československo“  natolik dobrá, že mu stálo za to za ni bojovat. Byť později, ale přece. A v tom přesvědčení ho možná utvrdil život v Počátkách a přání, aby se i tam mohli vracet dobří holubi.

Pro „M“ a „Z“, kteří k Počátkám mají krásný vztah, by toto městečko rovněž mělo zůstat místem, pro které se hodí něco obětovat. I v budoucnu. A pod jakým názvem další setkávání uskutečnit? Nakonec je to jedno. To, co si člověk nese s sebou na takové setkání i to, co si z něj odnáší, patří stejně k jeho skrytému, osobnímu nehmotnému bohatství.  A ve dvou věcech  to „M“ a „Z“ budou mít jednodušší  než Josef Kusala. Jednak je značná šance, že návrat dobrých holubů bude větší než za Protektorátu. A jednak jako zbraň dnes místo pušky stačí rybářské pruty, aby s jejich pomocí bylo čím ty dobré holuby nasytit!