CO NESMÍ BÝT, NEMŮŽE BÝT.

Je 8. prosinec 1941. Nic už není jako dříve. V manilské pobočce firmy Baťa odkládá Karel Vrchovský chvějící se rukou telefon. Právě se dozvěděl, že Japonsko útokem na ostrov Batan začalo válku proti Filipínám. Ani vlastně ještě nestačil zcela vstřebat skutečnost, že od předchozího dne, po napadení americké vojenské námořní základny Pearl Harbor, jsou ve válce s Japonskem i USA. A teď tedy válka dorazila do země, ve které Karel dočasně žije.
      Přitom toho zde již hodně dokázal. Po odletu z Československa, v prosinci 1938, dorazil do Manily až v březnu následujícího roku. Neprodleně se pustil do zřizování Baťovy pobočky v této exotické zemi. Po pár dnech pobytu se dozvěděl, že samostatné Československo přestalo existovat a jeho ihned napadlo, že jeho úkol zde asi končí.
      Filipíny však byly státem se spoustou Američanů a s Amerikou tehdy Německo ve sporu nebylo. Proto mohl Karel jako zástupce prodejního oddělení pokračovat ve své práci. Úspěšně zřídil síť prodejen s obuví po celé zemi. A dokonce dobře fungovala i korespondence s firmou ve Zlíně i s jeho rodiči. V Protektorátu, který však ve skrytu duše nikdy za svůj nepřijali, přežívali v rámci možností slušně. Zatím. Nejraději by však byli, kdyby se Karel vrátil domů. Domů?
      Sám sebe se často ptal, jestli by se vrátit opravdu chtěl. A došel k závěru, že do okupované země nikdy. Rodičům to ale otevřeně napsat nemohl a ani nechtěl. Tím by jim jenom ublížil.
      Karel ví, že v Evropě už dávno zuří válka a šíří se do světa jako mor. A nyní si ho nachází tisíce kilometrů od domova a problém s jeho návratem se vyřešil sám od sebe. Teˇuž je to téměř vyloučené.
      Ještě téhož dne, co Japonsko napadlo Filipíny, se Karlovi ozve přítel ing. Václav Štrunc, který dříve pracoval na československém honorárním konzulátu v Manile. Sděluje mu, že obvolává známé Čechoslováky na Filipínách s návrhem, aby se dobrovolně přihlásili do armády USA a pomohli tak v boji proti japonskému agresorovi. Václav Štrunc se ho táže, zda by nechtěl být mezi těmito dobrovolníky. Karel neváhá a ihned souhlasí. Později téhož dne se dozvídá, že byla odeslána písemná žádost veliteli filipínské divize, generálmajorovi Jonathanu M. Wainwrightovi, o začlenění československých dobrovolníků do americké armády na Filipínách.
     Další tři dny se Karel o podané žádosti nedozvídá nic nového, ale jinak je jasné, že boj proti Japonsku se nevyvijí dobře. Navíc, dne 11. prosince 1941, vyhlásilo válku USA i nacistické Německo a Karlovi je jasné, že tím končí veškeré spojení s domovem.
      O den později obdrží Karel očekávaný dopis. Plukovník americké armády Michael Quinn ho vyzývá, aby se neprodleně hlásil na velitelství ženijní jednotky filipínských skautů na Olongapo.
      Karel udělá všechny nezbytné úkony pro zrušení své práce pro firmu Baťa tak, aby v rámci možností byl i nadále zajištěn obuvnický sortiment a pak se odebere na Olongapo. Tam se po krátkém vojenském výcviku stává spolu s dalšími třinácti Čechoslováky členem ženijního družstva pod vedením seržanta Hooka. Těmito Čechoslováky jsou vesměs obchodníci a bývalí zástupci československých firem na Filipínách, jakož i bývalí zaměstnanci československého honorárního konzulátu. Po okupaci své země hitlerovskými vojsky a následném vyhlásení Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského štátu se nikdo z nich nechtěl vrátit domů a všichni i nadále vyznávali ídeje Masarykova a Benešova Československa.
      Úkolem tohoto družstva byla údržba zásobovacích tras v džungli, které Japonci cílevědomě bombardovali. Toto bombardování se jim dařilo zejména díky tomu, že hned první den svého útoku na Filipíny prakticky zpacifikovali americké vzdušné síly. Američané si byli vědomi, že většina Čechoslováků, hlásících se do jejich armády, má vojensky využitelné znalosti a odbornosti. Výhodou bylo i umění komunikace s místním obyvatelstvem. Družstvo dostává k dispozici ženijní vozidla, s jejichž pomocí i pomoci místních dobrovolníků jsou schopni v rámci možného alespoň brzdit nezadržitelný japonský útok.
      Blíží se konec roku 1941. Americké vrchní vojenské velitelství na Filipínách rozhoduje, že nebude bránit Manilu a vyhlásí ho otevřeným městem. Vojensky se situace pro tuto zemi vyvijí velmi špatně. Očekávané posily k obraně nepřicházejí a japonská armáda se stává stále zřetelnějším pánem situace, i když existují ohniska odporu na již okupovaných územích. Smyčka kolem celých Filipín se svírá stále pevněji. Všechny bojeschopné jednotky se do 6. ledna 1942 stahují na poloostrov Bataan a opevněný ostrov Corregidor.
      Karel Vrchovský mezitím už poznal útrapy bojů v džungli a co horšího, útrapy války jako takové. Viděl už krutost Japonců při nesmyslném zohavování místních civilistů i amerických vojáků, přišel o první mrtvé kamarády mezi krajany i Američany.
      Nejvýznamnější akci malého československého družstva bylo přesunutí vybavení rýžového mlýna Japoncům téměř před nosem na poloostrov Bataan, což prodlouží potravinovou podporu bránících se vojáků v řádech týdnů až měsíců. Od druhé poloviny ledna 1942 se už americké a filipínské jednotky účinně brání v podstatě jen na Bataanu, Corregidoru a izolovaně na několika málo dalších místech, jako třeba na ostrově Mindanao.
      Koncem února je Karel těžce raněn na Corregidoru, kde je vrchní velitelství generála Douglase MacArthura. Zranění utrpěl při leteckém útoku Japonců, když se z Bataanu přepravil na Corregidor, aby zde podal podrobné hlášení o situaci na poloostrově Bataan. Z mnohačetných střepinových zranění je nejzávažnější poranění stehenní kosti a břicha, která se nechtějí hojit a neustále hrozí celková otrava organismu.
      Mezitím, na přímý rozkaz amerického prezidenta F.D. Roosevelta, se začíná připravovat MacArthurova evakuace spolu s jeho manželkou a synem a vybranými spolupracovníky jeho štábu. Již ani hrozivá pevnostní děla Corregidoru nestačí na japonskou vojenskou lavinu.
      Jen několik hodin před svým odchodem, v provizorní ošetřovně v nitru skal, generál MacArthur kolem Karla náhodně prochází. Vojenským lékařem je vrchnímu veliteli naznačeno, že bez důkladné zdravotní péče tento československý dobrovolník zemře. Požádá MacArthura, jestli by pro něj, jako pro vyjímečný případ, nemohl něco udělat.
      MacArthur lékařovu poznámku nejprve bez zájmu přechází s tím, že podobnou pomoc potřebují tisíce vojáků a není v jeho silách pro ně nic udělat. Po pár krocích se však zarazí a obrátí se zpět na lékaře: „Říkal jste, že je to Čechoslovák?“
      Doktor přisvědčí a dodá, že československé družstvo dobrovolníků dosud projevilo velkou odvahu v boji.
      „Tak Čechoslovák,“ pronese zamyšleně MacArthur. „Ze země, jež byla nejvíce zrazena svými spojenci. A nebyli to Čechoslováci, kteří pro Bataan zajistili ten rýžový mlýn?“
      „Ano, pane. Pod velmi prudkou palbou.“
      MacArthur se rozhoduje: „Ten voják opustí Filipíny se mnou. Na moji vlastní odpovědnost. Pokud má reálnou šanci tu cestu přežít, připravte vše potřebné.“
      O několik hodin později opustí Karel ostrov Corregidor. Na nosítkách, pod bolest utišujícími léky, téměř v bezvědomí. Spolu s generálem MacArthurem a jeho doprovodem je přepraven v torpédovém člunu na ostrov Mindanao. Odsud pak, z letecké základny Del Monte, v bombardéru B-17 do Austrálie.
      Za pár týdnů ozbrojený odpor na Filipínách končí. Obránci odcházejí do japonského zajetí a čeká je pouze další utrpení. Každý, kdo se vzdá japonské armádě, je dle Japonců méněcenný voják. Takového čeká ponižování, mučení, otrocká práce a velmi často smrt.