Sázka.

Byl slunečný dubnový den. Chladno, ale pro ty, kdo mají rádi začátek jara a přírodu nabírající sytou zeleň, prostě paráda. Ze smuteční obřadní síně ve městě Stoke-on-Trent vyšli dva muži. Steve Hewitt a James Colymore, přátelé, jimž se pomalu blížila šedesátka. Právě se naposledy rozloučili se svým přítelem, panem Reedem, a protože nebyli zdejší, měli spoustu času do odjezdu vlaku.

Řešili dilema, zda zesnulému příteli důkladně „zalít oči“ nebo zvolit nějaký jiný program. Otázkou však bylo jaký, když oba znali toto město jen velmi povrchně.

„Co takhle fotbal?“ nadhodil pan Colymore. „Dnes hrají místní Stoke City.“

„Druhá divize?“ pohrdavě si odfrknul pan Hewitt, ale protože byl ještě větší fotbalový fanda, než jeho přítel, tak očividně projevil zájem. „A s kým to mají hrát?“

„Carlisle,“ zněla lakonická odpověď, protože pan Colymore věděl, že na strunu atraktivity zápasu to nemá cenu zkoušet.

„Bože, to asi nebude ke koukání,“ potvrdil přítelovo tušení pan Hewitt. Avšak po krátkém přemýšlení dodal: „Ale co. Zkusme to. Aspoň nám nikdo nebude moct vyčítat, že jsme sem jeli jen kvůli chlastu.“

Dopravili se na stadion Victoria Ground, kde již zhruba 35 tisíc domácích fanoušků bylo odhodláno dotlačit své miláčky k vítězství. Po chvíli utkání začalo a oba přátelé ho začali sledovat jako naprostí neutrálové, neboť jejich sportovní srdce tloukla pro úplně jiné týmy.

Na anglické poměry toho na hřišti opravdu moc k vidění nebylo, a tak se v průběhu zápasu začali věnovat spíše výkonům jednotlivců. Pana Hewitta mimořádně rozčiloval výkon levého obránce místních Stoke City. „Co to tam mají za lenocha? Mladý kluk a je nejpomalejším hráčem na hřišti! Toho bych předběhnul snad i já.“

„Ale techniku má docela dobrou,“ namítal pan Colymore. „Časem z něj může být výborný fotbalista.“

„Techniku, techniku..., ale rychlost nemá! A nebude mít, na to já mám nos. Klidně se vsadím, že z něj nikdy žádná hvězda nebude.“

Pana Hewitta navíc rozčiloval pronikavý hlas nějaké dámy, stojící za ním. Ke všemu věnovala největší přízeň právě onomu levému obránci. Vždy, když byl u balónu, tak z plna hrdla řvala „výborně Chrisi, nevadí Chrisi, makej Chrisi, jsi jednička Chrisi“ a podobně.

Nakonec to už nevydržel poslouchat a otočil se k té dámě. „Madam, když už jste se rozhodla navštívit tohle utkání, mohla byste alespoň nepovzbuzovat očividně nejlínějšího chlapa na hřišti? Stejně je to k ničemu.“

Dáma zůstala očividně zaražená. „Ale vždyť hraje dobře. Třeba nemůže být rychlejší, třeba je nemocný nebo tak něco.“

„Nebo tak něco,“ ironicky opakoval pan Hewitt. „Tak nemá hrát. Má si číst třeba noviny. Nebo tak něco! A ještě jednou tvrdím, že z něho nikdy hvězda nebude.“ A zaměřil se zase na zápas.

Pan Colymore měl na věc poněkud jiný názor. „Já myslím, že v tom klukovi cosi je. Jakási zarputilost. Tak jo, Steve, vsaďme se. O pět lahví skotské. Když bude na konci sezóny ten klučina vyhodnocený jako perspektivní, vyhrávám. V opačném případě ty.“

„Ale s radostí přijímám, Jamesi,“ rozzářil se pan Hewitt. „Když máš peníze na rozdávání... Ale doufám, že řeč je o dobré skotské, alespoň osmnáct let staré.“ Sázka byla potvrzena stiskem ruky.

Nudný zápas pokračoval a dáma už opět s plnou vervou fandila svému levému obránci. O přestávce mezi poločasy se k ní pan Hewitt zase obrátil. „Madam, jste si opravdu jistá, že tomuto sportu rozumíte? Vždyť ten váš oblíbenec je opravdu nejhorší z domácích.“

„Když on ale je, tedy byl, vlastně pořád je, ne byl, byl nemocný,“ soukala ze sebe ta dobrá žena. „A strašně miluje fotbal.“

„Jo, a vy zase milujete toho klučinu, že jo?“ opáčil pan Hewitt. „A s čím tak hrozně marodil, že je tak pomalý?“

Dámě se očividně moc nechtělo do odpovědi. „Nóóó, víte, on hraje s kardiostimulátorem.“

„Cože? To je hloupost!“ zasmál se pan Hewitt. „Žádný profesionální fotbalista nehraje s kardiostimulátorem. To je prostě vyloučené. A jak to vlastně všechno tak dobře víte?“

„Má to být zveřejněno příští týden. A já jsem Chrisova teta.“

„No sláva, tak jsem tu sázku vyhrál,“ zajásal pan Hewitt. „Nikdy z něj fotbalová hvězda nebude, to je jasné.“

Pan Colymore se na svého přítele překvapeně podíval, ale neříkal nic. Celý druhý poločas to byla zase herní nuda. Dáma dál nadšeně povzbuzovala svého Chrise, ale pan Hewitt ho přestal kritizovat a pozoroval ho teď spíše se zájmem. A jinak celou dobu mlčel.

Utkání skončilo bezgólovou remízou a ihned po závěrečném hvizdu se pan Hewitt otočil k oné dámě. „Madam, myslím, že jste slyšela naši sázku tady s Jamesem. K čertu s tou sázkou! Taková výhra by mě netěšila. Jestli se příští týden potvrdí to, co jste říkala, tak těch pět lahví skotské pošleme společně vám. Jestli tedy budete ochotná dát nám svoji adresu. A jinak – jste první žena, se kterou jsem si při fotbale opravdu rád pokecal.“ Svá slova doprovodil mírným úsměvem.

Do čtrnácti dnů od této události obdržela Chrisova teta pět lahví výborného Johnnie Walkera s přáním pevného zdraví pro sebe i pro Chrise.





Příznivce sázek asi zklamu. Vymyslel jsem si ji. Ale leccos ne. Za anglický fotbalový klub FC Stoke City, působící tehdy ve druhé nejvyšší soutěži, hrával levý obránce Chris Hemming (ročník narození 1966). První profesionální fotbalista s kardiostimulátorem. Nebylo mu ještě dvacet, když lékaři zjistili, že s jeho srdcem není vše v pořádku. Zdálo se nemožné, aby mohl dál sportovat, ale kardiostimulátor nabízel nečekané možnosti. Za naprostého utajení mu byl voperován v Manchesteru a do určité doby to věděl jen velmi úzký okruh lidí. Chris se vrátil na fotbalový trávník.

Jeho příběh má happy end, ale ne dokonalý. Chris ještě pár let profesionálně hrál, ale zřejmě sám cítil, že to není úplně ono. Ve svých pětadvaceti letech v podstatě definitivně pověsil profi kopačky na hřebík. Ale už mu nikdo nikdy nevezme, že spolu s lékaři zase o kousek dál posunuli hranice lidských možností i medicinu jako takovou.





Sportovních hrdinů, kteří se dokázali vyrovnat se zdravotním handicapem, je hodně. I fotbal takové má. Například legendární anglický brankař Gordon Banks, mistr světa z roku 1966, mimochodem také hrával pět let za FC Stoke City, přišel při autonehodě o oko. I s jedním však dokázal na sklonku kariéry získat v USA mistrovský titul.

Dario Silva, bývalý uruguayský reprezentant, přišel při autonehodě o nohu kousek pod kolenem. A se speciální protézou se vrátil na fotbalový trávník alespoň rekreačně, pro radost. Když byl ještě v nemocnici, krátce po oné amputaci, chtěli s ním novináři udělat rozhovor. Prý jim vzkázal: „Jen přijďte. Amputovali mně nohu, ne jazyk.“ Tohle je přístup velmi blízký mému myšlení, neboť když rozkličujeme jeho slova, tak z nich též vyplývá:

1. Přijďte, protože vy za můj zdravotní stav nemůžete.

2. Přijďte, protože se nechci stranit lidí.

3. Přijďte, protože i teď mám své plány a rád se o ně s vámi podělím.

A protože je Dario Silva takový jaký je, začali za ním chodit nejen novináři. Bylo to ku prospěchu všem.



A úplně nakonec. Zdalipak víte, že podobného fotbalového hrdinu má i Česká republika? Stanislav Duben z Havlíčkova Brodu utrpěl těžký pracovní úraz, po kterém mu byla amputována ruka v levém předloktí. V těžkých chvílích mu pomohli kamarádi a přesvědčili ho, aby s nimi jako brankař hrál okresní soutěž. A světe div se – ono to šlo!