Zelený přízrak ožívá (4)

* 4 *

Večer, když už ležel v posteli, najednou Mojmíra něco napadlo.
Jura Tylišek přece říkal, že tomu jeho synáčkovi zdejší podnebí nedělá dobře a proto by se rádi přestěhovali někam do vnitrozemí. To by se dalo přece krásně využít. A vybavil si, jak asi před měsícem navštívil svého přítele Standu. Měli tehdy v úmyslu, zajet do Smutnice, aby se konečně podívali na zoubek tomu chlápkovi, co mu tak ležel v žaludku.
Tam se měla zrovna konat nějaká slavnost. A lidi z toho byli celí vedle. Tedy všichni, až na toho, kterého hledali. Ten, jakoby tušil, co se na něj chystá, radši někam zmizel. Příště musejí být obezřetnější. Buďto si na to vyberou lepší den, nebo se mu pokusí nějak zabránit, aby, až se ta sláva bude konat, odjel. Třeba mu nějak poškodit auto. To by ale museli čekat skoro rok. I když…
Standa tam má shodou okolností chalupu. Tedy, v zájmu objektivity, ta chalupa Standovi, ani jeho manželce Růženě zatím nepatří, patří jeho matce, ale co není, může být. Ta jeho máma tady stejně už dlouho nebude. Aspoň to tak vypadá…
A potom to dostane Standa, a bude to v suchu. O tom se pak spolu po zbytek dne bavili. Ještě si vzpomněl na to své příbuzenstvo v Hřebčicích. Mohl je v tu neděli navštívit, docela by se to i hodilo. Standu a Růženu určitě budou taky znát, kdo by je v tom kraji neznal, pomyslel si s pocitem jisté pýchy na své přátele.
Léta je, ty své příbuzné, neviděl. Minimálně od osmašedesátého roku. To o sobě nějakou chvíli raději ani moc nedávali vědět. Ten Hostašovský, co s ním máma žila, nešťastně skončil a vůbec to v té jejich rodině začalo vypadat nějak divně. Pak si ještě ségra namluvila chlápka asi o třicet let staršího…
Teď je to ale jiné. On je teď Někdo, všichni se ho bojí. A teprve se bát budou! Jen co to všechno pěkně rozjede.

„Tak tady bydlí,“ oznámil Standa triumfálně, když míjeli domek s mansardou, obklopený zahradou. „Tady…,“ udělal si tehdy na zadním sedadle udiveně, protože zrovna tenhle domek do jeho představ o tomhle člověku tak nějak nezapadal. Ale vzápětí nahlas dodal: „Tak už konečně vím, kde to je…“
Měl pocit, že teď už mu nemůže nikam utéct, teď ho bude mít pěkně pod kontrolou… A udělá všechno, aby mu ten život hezky znepříjemnil. Občas vyrazí za příbuznými, a to bude teprve ono.
Vypravil se tam hned, jakmile vylezli z auta, byl zvědavý, nemohl se dočkat…
„My to tady s Růžou zatím odemkneme a podíváme se, jak se nám ta bába Popková o to stará,“ řekl Standa a on souhlasil. Od domku, kde bydlela Standova matka a kam jezdil se svoji manželkou Růženou jako na chalupu, to nebylo nijak daleko, cesta mu zabrala ani ne tři minuty.
Když ten barák obhlížel, připadal mu v to nedělní dopoledne, nějak opuštěný. Po zahradě se nikdo neprocházel, aby ho mohl identifikovat, červený wartburg, podle kterého by poznal, že je na správném místě tam taky nikde nestál, leda snad v garáži za domem, ale jak se do ní dostat…?
Jen jmenovka na zvonku napovídala, kdo tady bydlí. I kdyby to nakonec byl někdo jiný, než ten, co ho tehdy v tom dešti vezl, tak ten koho hledá a s kým ještě nemá vyřízené všechny účty, bydlí právě tady. Shoda jmen je skoro vyloučená, takhle blbé příjmení snad hned tak někdo nemá…
Může mu klidně aspoň plivnout na okno, pomatlat kliku blátem nebo něčím ještě horším…
„Hledáte někoho?“ ozvalo se za ním znenadání, až se skoro lekl. Ohlédl se: byla to nějaká místní ženská…
„Ne, ne…, děkuji…,“ zakoktal a raději se vzdálil.
Jen aby jim ta ženská neřekla, že to tady někdo obhlížel. Napadlo ho, že asi taky mohl vypadat i dost podezřele. Příště musí být rozhodně opatrnější. Ten chlap nesmí zatím nic tušit…
Tak co, zeptal se Standa, když se po chvíli vrátil.
„Ále nic, nikdo není doma,“ zareagoval Mojmír otráveně. „Ovšem nějakej Otakar Konobrž tam opravdu bydlí. A to asi bude on. Aspoň si to myslím.“
„Jak to, že nejsou doma?“ vložila se do toho Růžena. „Musej bejt doma! Určitě jsou doma…!“
Ani Standa, ani on na to nic neřekli a tak pokračovala: „Odpoledne je koncert, tak to určitě neodjeli. Na to přeci všichni smutnický choděj. Jsou doma, jen byli někde zalezlí. Třeba ještě spěj. Každej nevstává tak brzy, jako my. Někdo je taky línej a válí se až do oběda v posteli.“
Na chvíli nastalo ticho.
„Tak to my vstáváme brzy,“ zahalekala do toho ticha Růžena důrazně.
Mojmír ji poslouchal, ale stejně ho nenapadlo, co by tam měl dělat. Zazvonit na zvonek, ale co, až by někdo otevřel. Třeba by ho poznali a mysleli by si, že jim přišel za to svezení poděkovat. Pak by jim mohl třeba naplivat do ksichtu a rychle utéct, dřív než by se z toho vzpamatovali. To by ale asi nebylo ono. Na ně si musí vymyslet něco jiného. Něco mnohem horšího…!
„De sem Popková,“ vytrhl ho najednou z přemýšlení Standův hlas. K vrátkům se právě blížila paní už starší, věk ale nedokázal odhadnout.
„Jak se daří mamince?“ byla její první slova.
„Ále, pořád je v nemocnici.“ odpověděl Standa neurčitě.
„A kdy ji pustí?“ vyzvídala Popková dál.
„No tak to nevím,“ odpovídal Standa a bylo na něm znát, že nemá ani moc chuť se s ní na tohle téma bavit. Nebo nemá náladu, bavit se s ní vůbec…?
Popková na chvíli zrozpačitěla, asi čekala trochu vstřícnější reakci, ale jak se zdálo, snažila se, aby to na ní nebylo moc znát. Pak chvíli ještě mluvili o všem možném, ale vcelku o ničem. Tehdy z toho jen vyrozuměl, že když je Standova matka v nemocnici, tak jí ta bába chodí krmit slepice a ostatní havěť, zalévat kytky a vůbec se stará o barák.
„Až půjdete maminku navštívit, tak ji ode mne moc a moc pozdravujte,“ zakončila Popková nakonec svoji návštěvu a vzdálila se.
„To víš babo, že jo,“ reagoval Standa na její poslední výzvu, když se domníval, že ho už nemůže slyšet. „Proč bych jí chodil navštěvovat. Co bych tam u ní v tý nemocnici dělal. O čem bych se tam asi s ní bavil,“ doplnil ještě.
Mojmír ho tehdy docela chápal. Vždyť ani on se přece se svoji matkou už skoro nestýkal, byla teď už skoro pořád namočená v lihu, a když měla někdy náhodou nějakou tu světlou chvilku, tak mu akorát nadávala. Nadávala teď už vlastně úplně na všechno. A jestli je Standova máma taky taková? Nedokázal to posoudit, nikdy ji neviděl. Pokud ví, tak snad nepije. Ale o to víc může být při smyslech a svému okolí protivná. Zrovna jak ta jeho…!
Mezitím Růžena uvařila kafe, posadili se s ním venku na terasu, tak aby na ně bylo odevšad pěkně vidět.
„Jen ať se Smutničáci podívají, že sem taky přijeli z města,“ pronesla důležitě dřív, než ho začali popíjet a ještě se kolem rozhlédla, jako by se chtěla přesvědčit, jestli se na ně opravdu někdo dívá.
Na zpáteční cestě se před tím Konobržovým domem ještě jednou zastavili. Ani nebyli z auta ještě venku, když se u nich objevila zas nějaká tetka.
„Jedete ke Konobžovejm?“ byla hned její první otázka a pak z ní vylezlo, že nikdo od nich není doma. „V pátek odjeli,“ oznámila.
„Jak to?“ vyjela Růžena zase tak nasupeně. „Vždyť je Machkova Smunice, tak to tady musej bejt!“
„To vy nevíte? Konobržovi přece každej rok, když je tady ta sláva, odjedou pryč,“ referovala ta bába.
„ Jak to?“ zopakovala Růžena svůj údiv. „A proč to dělají? To se jim to nelíbí?“ otázala se Růžena.
„Asi nemají peníze na vstupenku,“ pronesl Standa a sám se svému vtipu taky hned zasmál.
„Asi nemají,“ přitakala Růžena a hned ještě dodala: „Každej nevydělává tolik peněz jako my.“ A to řekla hezky hlasitě, snad aby to bylo dobře slyšet.
K velkému Mojmírovu zklamání, a Standovu a Růženině zřejmě taky, se ta tetka neposadila na zadek, ani je nezačala obdivovat, ale pokračovala dál: „Nevím, ale vždycky před tím někam odjedou. Ale jinak jsou to moc hodný lidi. Opravdu hodný! Oba, ona i on.“
Růžena a Standa po tom zůstali tak trochu zaražení, zřejmě je to dost překvapilo. Měli, stejně jako on, o Konobržovi zřejmě jiné mínění. Nechtěl na to nic říkat a trapné mlčení nakonec přerušila sama ta ženská, když se začala vyptávat na Standovu matku. Opakovalo pak se skoro totéž co před chvílí tam u té jejich chalupy, když přišla Popková. Tahle taky chtěla, aby od ní Standa maminku moc a moc pozdravoval, a Standa, stejně jako prve, jakmile ta ženská zmizela, si jenom odfrkl.
V autě pak začali přemítat, co bude dál. Docela najisto počítali s tím, že se Standova máma z nemocnice už nevrátí.
„Ten barák volný nechci nechat a bydlet sem jít nemůžu. Jako chalupa je to dobrý, ale někdo se o to musí starat a na to já nemám čas,“ konstatoval Standa. „Je potřeba, aby se někdo staral o slepice,“ pokračoval, „proč bychom měli utrácet peníze za vajíčka.“
„A taky králíci. Ty jsou taky potřeba,“ doplnila Růžena. „Proč máme kupovat maso.“
Ještě přišla řeč na to, že by nebylo marné, začít pěstovat prase. Růžena a Standa se nad vidinou zabíjačky úplně rozplývali a Mojmír by si nakonec taky dal říct. Kdyby ho tedy pozvali. Ale to oni ho určitě pozvou.
Pak už jen přemítali, kde sehnat toho správného nájemníka, prodat to rozhodně nechtěli.
„Napadá tě někdo,“ zakřičela Růžena od volantu a Standa chvíli mlčel. Mojmír navrhl starou Popkovou, to ale oba rozhodně omítli.
„Ta by za to určitě něco chtěla a my bychom z toho měli hovno, My potřebujeme, aby z toho byly taky nějaký peníze,“ pronesl Standa a Růžena mu přikyvovala.
Chvíli uvažovali, dát si do okresních novin inzerát, nedokázali ale nic kloudného sestavit.
„Každý, jakmile se dozví, že to nechcete prodat, ale naopak na něm ještě budete chtít, aby se vám tam o všechno staral a ještě k tomu platil nájem, tak si to asi rychle rozmyslí,“ mínil tehdy Mojmír. I když Růžena byla jiného názoru, nakonec jeho argumenty přece jen uznali a tak ani odpoledne, když ho doprovázeli na autobus, neměli představu, co podniknou dál.
V autobuse ho napadlo, jak by bylo krásné, kdyby jim tam toho poskoka dělal právě Konobrž. Ale jak ho donutit, aby se kromě svého baráku staral ještě o ten jejich a navíc jim tam krmil slepice a případně i prase. Zadarmo, pochopitelně. Ale v tom případě by na něm už nemohli chtít, aby jim za to ještě platil nájem. I když by si to Mojmír v duchu strašně přál, zařídit to tak už dost dobře nešlo. A nějak ho násilím přestěhovat? Bylo by to docela pěkné, zabavit mu nějak ten jeho barák, který mu připadal docela pěkný a donutit ho, bydlet v té Standově haciendě, která naopak vypadá, jako kdyby měla do pěti minut spadnout. No pokusí se o tom ještě zapřemýšlet, když ho údajně donutili přestěhovat se tam do té díry, tak by ho mohli přestěhovat nakonec i do horšího, řekl si tehdy.
Ale teď tohle. Jura je k tomu přímo ideální. Bude rád, že dělá něco pro své dítě a to ostatní…
To se určitě nějak vytříbí samo.
Hned zítra Standovi napíše.