Zelený přízrak ožívá (7)

* 7 *
„A co děti,“ zeptal se Otouš Jury, když spolu odpoledne seděli před Wolfgangovou chatou.
„Ale, docela to jde,“ odpověděl na to Jura, „jen Marek, ten prostřední nám dělá starosti. Každou chvíli je nemocný, ten vzduch tam u nás na severu mu nesvědčí. Oba s Tonkou doufáme, že těch pár dnů tady mu udělá dobře a dá mu to aspoň na chvíli pokoj…“ A pak po krátké pomlce pokračoval: „Tohle jsem taky řekl před Timurem, tedy před Mojmírem Hostašovským…“
Zdálo se, že Otouš začal najednou nad něčím usilovně přemýšlet. Jura se zarazil, vzpomněl si, co se v minulosti v Otoušově životě odehrálo. Určitě to neměl lehké, a asi na to i teď, po letech, nerad vzpomíná. Před ním o tom moc nemluvil, věděl to hlavně z doslechu, ale za mnohým z toho stála právě Timurova rodina.
„A co on na to?“ vyzval ho Otouš k pokračování, a naopak to teď vypadalo, že je dost zvědavý.
„Za pár dnů potom mi přišel říct, že nám může dohodit pěkný barák někde ve vnitrozemí, kde je lepší vzduch, než u nás a Markovi by to tam jistě svědčilo. A hlavně prý za rozumnou cenu, zkrátka, je to dost lákavé. Byl strašně ochotný. Nevím, co si o tom mám myslet?“
„No, to mě podrž,“ vykřikl Otouš udiveně. „Pochopitelně ho nemůžeš jen tak odsoudit. Třeba už šel do sebe, třeba se i za svoji rodinu začal stydět a snaží se chovat jinak, aby to odčinil. Ale na tvém místě bych byl radši opatrný. Cos mu na to řekl?“
„No, vzal jsem si čas na rozmyšlenou. Kdyby to byl aspoň někdo jiný. Já ale tomu člověku taky moc nevěřím. Že by šel opravdu do sebe, to se mi nějak nezdá.“
Chvíli mlčeli a pak se Otouš znovu zeptal: „Kolik mu teď tak může být let?“
„No je asi o dva roky mladší než já. A proč se na to ptáš?“
„Ale… Jen tak mně něco napadlo. Nevím, jestli bych ho vůbec poznal, už jsem ho léta neviděl. Ale na jaře jsem vezl nějakého stopaře, a dal bych krk za to, že to byl on.“
„Prosímtě, kde by se tam u Vás sebral? A proč myslíš, že to byl on. Něco ti provedl?“
„No, svět je malý. A ta jejich vykutálená rodina pochází zrovna z tý samý vesnice, kde jsme za války bydleli, a víš jak to tehdy s naší rodinou dopadlo. Je to jen kousek od Smutnice,“ reagoval na to Otouš. „A neprovedl mi, chválabohu nic. Kluk stopoval, venku lilo jako z konve, tak jsem se nad ním slitoval. Pořád mi někoho připomínal, nemohl jsem se rozpomenout, koho a během cesty z něj pak vylezlo, že je odněkud od Děčína.“
„Ale jdi.“
„A to není ještě všechno. Víš, za kým chtěl odvézt, když jsem mu řekl, že do Děčína nejedu?“
„Tak to nemůžu vědět.“
„Za tím hošanem, co pochází taky ze Smutnice, kvůli kterému jste kdysi lítali po vyšetřování, aby vám pak řekli, že jste nic neviděli a o ničem nevíte. A když jsem ho tam odvezl – ještě jsem si kvůli němu zajel – tak z auta vypadl, ani nezabučel. “
„A sakra…,“ odfrkl si Jura. „To by mohl být skutečně on. My jsme tehdy »nic neviděli« ani »nic nevíme«, museli jsme to dokonce i podepsat, a o Timurovi se říká, že je taky… Ale, odkud by se znali?“
„No tak tyhle lidi se uměj vždycky nějak najít. A potom. Oba jsou přece rudý, že by mohli plašit krocany i za tmy. A takový lidi se vždycky někde můžou potkat. Školení, aktivy a kdoví co ještě.“ „A pak,“ pokračoval Otouš ještě, „to jsme byli s manželkou zrovna pryč, když mě někdo obcházel okolo baráku, jako když mě hledá. Hlas měl přesně tak uječenej, jako ten stopař tehdy a s ním tam byli ještě právě Standa i s tou svoji kráskou.
„No jo, jak to ale souvisí s tím barákem? Ale…,“ Jura se teď zamyslel. „Do paroma…! Timur přece říkal, že ti známí, co chtějí prodat ten barák, jsou nějaká moc nóbl rodina. Ona prej pracuje ve výzkumným ústavu. Ta od toho buzíka taky přece dělala ve výzkumáku…“
„A dělá pořád,“ skočil mu do řeči Otouš. „Pucuje tam záchody. A on! Pár lidí, hlavně z jeho příbuzenstva je z něho a z tý jeho funkce v ROH podělanejch, ale víc je těch, kterejm je spíš pro srandu.“
„No to je teda nějaká zvláštní shoda náhod,“ podivil se Jura. „Že by tě chtěli vyšoupnout z baráku a mě tam nastěhovat?“
„No to snad ne, to snad nemůžou ani v týhle blbý době. Ale…! Povídá se, že Standa se už někde nechal slyšet, že hledá někoho, aby se mu staral o mámu a o ten její barák. Pobyla totiž nějaký čas v nemocnici – to už jí taky před každým pochovávali – teď se ale vrátila a je zdravá a čiperná: to my dva bychom vedle ní mohli z fleku zažádat o invalidní důchod…“
„Zvlášť, když jsem po noční,“ vpadl mu do toho Jura. „No a jak si vzpomněli ausgerechnet na mě?“
„No tohle je jenom moje domněnka. Na to klidně zapomeň. O mámu se mu stará bába Popková, sousedka…“
„Takže to může být úplně jinak,“ zapřemítal Jura.
„To klidně může. Až na to, že Standa a Popkovi…“
„Co?,“ zeptal se Jura dychtivě, a vzápětí mu došlo, jestli není možná až příliš zvědavý. Otouš to ale nejspíš tak nebral a klidně pokračoval: „Jsou pěkně na kordy, ani spolu nemlvěj. Starej Popek, jen když je zdálky vidí, tak se radši otočí a jde na opačnou stranu. Se starou Bečvářovou, tedy Standovou mámou jsou ale naštěstí v pohodě. To víš, že Standa to nerad vidí. Ten by nejradši nechal celou Popkovic rodinu postřílet, nebo odvýzt na Sibiř. Kdyby to tedy šlo.“
„No to se tak někdy stává, že se sousedi kvůli nějaké prkotině nepohodnou,“ snažil se k tomu Jura zaujmout neutrální postoj.
„Jenže ona to až tak prkotina nebyla,“ pokračoval Otouš.
Mezitím k nim přisedl Wolfgang i svoji manželkou, ale Otouš se nenechal rušit a vyprávěl dál, co se tam kdysi odehrálo.
„Obě rodiny spolu, sousedí. Pokud potřebovali vjet Bečvářovi do zadní části dvora, museli po cestě, která vedla přes Popkovic soukromý pozemek, což se taky po celá dlouhá léta dělalo, a nikomu to nevadilo. Šlo tady o dobré sousedské vztahy. Když se pak Standa slavně oženil, tak snad nebylo týdne, aby se tam neřešil nějaký problém nebo aby tam nedošlo k nějaké hádce. Vždycky to vyprovokovala Růžena. Jednou, když nechala stát auto na té soukromé cestě, tak k němu přiběhl Popkovic pes, takový starý dobrák, zvedl nohu a auto označkoval. Růžena, která to viděla, způsobila strašný povyk a začala ječet, že ji pes ohrožuje. Standa po něm tehdy hodil vidlemi a docela dobře se strefil. Popkovi museli dát psa utratit, a to už došla starému Popkovi trpělivost. Mimo jiné je taky upozornil na ten vjezd do dvora. Standa s Růženou se mu jen cynicky vysmáli, a tak začal jednat. Když přijeli příští víkend, zjistili, že se s autem do garáže nedostanou, Popkovi vjezd pěkně zahradili. To co se tam potom dělo, připomínalo malý konec světa. Růžena hysterčila a Standa, zaštítěný stranou a vládou vyhrožoval, že to tak nenechá. Popek zůstal klidný, nakonec byl v právu. Jenom zapomněl, že žijeme v socialismu, kde si jsou všichni rovni, ale Standa je přece jen o něco rovnější. Šlo to k soudu, tam někdo některé doklady zfalšoval nebo se ztratily nebo co…
Nakonec soud rozhodl, že pozemek je obecní a jediný, kdo se tady choval nepřístojně je Popek. Musel zaplatit pokutu, soudní výlohy a navíc i slepici, kterou měl ten nebohý pes zakousnout. I na to si sehnali důkazy, přitáhli nějaké peří, kdoví odkud. Pochpitelně musel taky odstranit závoru. A Standa s Růžou se mu chechtali do očí.
Ještě, že se to mezi Popkovými a starou Bečvářovou nezměnilo a zůstaly tam pořád dobré vztahy, ale pokud se jedná o Standu nebo Růženu…,“ dokončil Otouš své vyprávění.
Na to zůstali všichni zticha. První se ozvala Jurova manželka Tonička, která si k nim taky přisedla: „Snad jim to pánbůh jednou spočítá.“
„Říká se, že na každého jednou dojde,“ doplnil ji Otouš. „Ale boží mlýny melou pomalu. Standa pochopitelně ví, že pokud by jeho máma opravdu odešla, tak Popkovi mu po tom všem na barák dohlížet nebudou a nechají ho klidně i vykrást nebo shořet, ani nehnou prstem. Možná proto se ho taky snaží prodat, nebo tam někoho nastrčit. Ale to jsou všechno jen úvahy. Stará, ta tady bude ještě sto let! Ať ti nejdřív ten Timur, nebo jak mu říkáte, ten barák ukáže. Anebo, ještě lepší, radši ho hned odmítni. Odtamtud podle mne opravdu nic dobrého koukat nemůže. Kdyby šel do sebe, tak by se s takovými lidmi, jako je Standa, nikdy nespolčil.“