Zelený přízrak ožívá (10)

* 10 *
Na to, že byl teprve konec září, se počasí moc nevyvedlo. Mojmír spolu s ostatními cestujícími stál u kraje silnice, koukal na tu spoušť, čekal, co se bude dít a klepal se zimou. Tenhle víkend se mu vůbec nějak nevydařil. Návštěva příbuzných proběhla sice dobře: naopak, všichni mu děkovali, že se Helenka na střední školu dostala. Nebyla to ani tak jeho zásluha, spíš tady zapracoval tatínek Růženy. Kdysi zastával dost důležitou funkci, tedy na partajním výboru, a ještě dneska se tam s hodně lidmi zná.
Ale nakonec, kdyby se o té své neteři před nimi nezmínil a Standa s Růženou ho neprezentovali jako úžasného člověka…
Takže vlastně, určitou zásluhu na tom má i on sám. Vždyť se před nimi taky patřičně předváděl, napovídal jim spoustu věcí o sobě, o své sestře, ta ostatně vystudovala vysokou… Něco z toho byla pravda, něco si upravil a něco si jen tak vymyslel, ale oni mu to taky všechno pěkně zbaštili a ještě mu slíbili – až budou v zimě zabíjet – že na něj budou pamatovat.
Ostatní už tak dobré nebylo. Standa mu vítězoslavně oznámil, že se to s jeho matkou konečně vyřešilo. „Je to v suchu,“ pronesl. „O mámu se mi teď postará bratranec. S tou svoji krávou…“
Následně se Mojmír dozvěděl, co se stalo. Standova teta, která taky bydlela ve Smutnici, spadla se schodů a celá se potloukla. Teď je ještě v nemocnici, bylo ale nutné vyřešit, co s ní, až se vrátí, protože ve svém domku žije úplně sama a není nikdo, kdo by se o ni mohl starat. Příbuzenská rada se sešla a rozhodli, že teta takhle zůstat nemůže. Volba padla na jednoho ze Standových příbuzných. Moc hezky o něm nemluvil, jeho manželku nazýval střídavě krávou a štětkou. Použil i jiné, dost drsné výrazy a stejně nelichotivě se vyjadřoval i o jejich dětech.
„On ve Smutnici kdysi bydlel, dělal pomocnýho dělníka, na víc ani neměl, a tak odtamtud raději utekl,“ referoval Standa. „Vzal si nějakou…,“ teď hledal asi to nejstrašnější označení, jakým by ji mohl počastovat, ale nic ho nenapadlo, a tak pokračoval. „Bude se muset start o tetu a zároveň o moji mámu, ostatně je to taky jeho příbuzná.“
I když mu Mojmír přikyvoval, a tvářil se jakoby nic, měl ve skutečnosti zlost. Těšil se, jak se bude Jurovi smát do obličeje, až pojede Standu a ty své příbuzné navštívit a on tam bude někde vidlemi přehazovat hnůj a nakonec to dopadlo úplně jinak. A teď tady navíc zbůhdarma trčel, bylo mu zima a zdálo se, že to bude trvat asi ještě hodně dlouho.
Poškozený autobus stál u krajnice, jeho řidič byl viditelně na zhroucení: komupak tu vinu asi přišijí. Vojenské auto, se kterým se střetli, bylo roztažené přes celou silnici, z obou stran se štosovala další a další auta. Ti z toho vojenského taky nevypadali, že by byli zrovna v pohodě. Co je za to čeká, položil si Mojmír otázku. Převelení někam na Sibiř nebo do nějakých jiných horoucích pekel? Možná? Pokud to ovšem jednoznačně nepadne na hlavu řidiče autobusu. Naštěstí se při tom nikomu ani nic moc nestalo, jen jedna paní si stěžovala, že si narazila žebra. Teď tam seděla, a nějací lidé se kolem ní motali.
„Okupanti jedny zasraný,“ zanadával nějaký mladík na adresu posádky vojenského auta.
Mojmír přistoupil blíž k němu: „Cos to řekl? Řekni to ještě jednou,“ zavrčel na něj dost ostře.
„Klidně, jestli to chcete slyšet. Okupanti jedny zasraný. Kvůli nim tady tvrdnem,“ pronesl ten mladík s ledovým klidem.
„No tak to si ještě řekneme, ale někde jinde,“ a teď se snažil tvářit pokud možno důležitě a na mladíkovi bylo vidět, že znejistěl.
„Slyšeli jste, co tady ten …,“ oslovil skupinku, co stála nejblíž a ukázal na toho mladíka. „Slyšeli jste, co řekl?“
„Ne, neslyšeli, my cizí hovory zásadně neposloucháme,“ odpověděl mu nějaký starší muž a vedle stojící paní se přidala: „Není to ani slušné, poslouchat něco, co se nás netýká.“
Mojmír jen zalapal po dechu a znovu se na mladíka osopil: „Počkej, my si to ještě povíme, To ti jen tak neprojde, Teď mi ještě řekni, jak se jmenuješ.“ prohlásil a snažil se do toho dát všechno, aby si tady mysleli, kdoví co není zač.
„Co je vám po tom. A klidně mi můžete vykat,“ reagoval na jeho slova ten mladík a snažil se předstírat klid. Mojmír chtěl ještě něco říct, ale vtom přijeli esenbáci. Hned se k nim přitočil, no ti ho odbyli s tím, že jsou dopraváci a přijeli vyšetřovat nehodu. On se ale nedal, tak je nakonec naložili do auta, jeho i toho mladíka a odvezli na služebnu.
Pro něj to bylo dobré, dovezli ho pak až domů, takže se ani moc neopozdil, a ten mladík… Jen ať si hezky počká. Jak se ukázalo, studuje na průmyslovce. Nebo spíš studoval. Pokud se o jeho vyloučení nepostarají ti, co s ním sepisovali protokol, tak se o to postará sám. Jeho jménu už zná a adresu taky. A na vyloučení ze školy bude trvat!
Když usínal, měl hezký pocit, že je stále ještě důležitý.