Stát se matkou ....

„Matkou jsem se cítila od prvního okamžiku“, slyšela jsem mnohokrát. Ale který okamžik je ten první?

Tak od začátku. Pro ty, kteří si myslí, že to vezmu z gruntu, upozorňuji, že se nenacházíme ani v sekci SEX, ani EROTIKA. Takže vážení, početí tu do detailu rozhodně rozebírat nechci. Pravda, jako většina i já jsem se dostala tímto způsobem do jiného stavu. V poradně mi začali říkat maminko. Ale matka? Ne, to ještě ne. Byl to prostě jen ten jiný stav.

Teď rychle přeskočím těch 9 měsíců. Co to plácám. V mém případě méně. Mé děti jsou prý zvědavé po mně, chtějí vidět, jak to tu venku chodí a tak se derou na svět o nějaký ten měsíc dříve.

„Hned jak jsem na sále viděla svého potomka, vstoupil do mě duch mateřství.“ říkal někdo. A nic. A nevstoupil. Byla jsem unavená a ospalá.

Druhý den jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že jsem matka. Slyšíš! Máš dítě! Jseš matka! Aha. Tak jo. Jsem teda matka. Ale fakt necítím nějakou změnu.

A zatímco nám náš mrňousek dozrával někde v inkubátoru, mně cukaly koutky, při představě, co se asi děje doma. Totiž v té ne tak vzdálené době, jsme ještě neznali mobily a dokonce i pevná linka mnohde mohla být vzácností. Tak se stalo, že jsem se ocitla v jiném městě, v jiné nemocnici a už několik hodin byl na světě náš potomek. A doma nikdo nic nevěděl, ani netušil. Až při odpolední návštěvě (ale v jiné nemocnici než já) to teprve měli zjistit. Miminko už bude mít půlku prvního dne za sebou a vím o něm jen já. Ta myšlenka mě vyloženě bavila. Matka, ne matka.

Blíží se večer a má přijít ta chvíle. Ukážou mi mé dítě. Hurá na nedonošence. Obléknout bílý plášť, umýt ruce a teď ... Teď to musí přijít. Ucítím se být matkou. Určitě! Nebýt bílé barvy všude kolem a sterilního prostředí, připadám si jak v muzeu. Ve vitríně človíček. Má ručičky, nožičky, hlavičku. Je prý můj. Prohlížím si ho stejně jako model hradu nebo vycpanou kachnu. Nevím. Tak jo. Já vám to věřím. To dítě je moje. I když na inkubátoru je velkými písmeny napsáno: BEZE JMÉNA. Jsem matkou bezejmenného. Nevím proč, vzpomenu si na „neznámého vojína“. BEZE JMÉNA, B.J., pro nás angličtináře „bí džej“. No vidíte, mohl mít jméno jak z amerického seriálu.

Další den ho dostávám prvně do náručí. První dotyk. Ten to jistě prolomí. Potřebovala bych, aby se otočil na mě. Lehce mu natáčím hlavičku k sobě. Moc se mu nechce. Najednou škub a škyt. Ten uzlíček se rozškytá, až mi nadskakuje v náruči. „Ježišmarjá, já jsem ho snad rozbila“, bleskne mi hlavou. Ryze mateřská reakce.

A tak jde den za dnem v nemocnici. Všechny tak podobné. A já pořád čekám nějaký ten příval mateřství. Lavinu. Tsunami. A zase nic. Chodím svého drobečka krmit, koupat, prostě zvykáme si na sebe.

Třetí týden si ten raneček štěstí odvážíme domů. A teprve teď, když vše začíná být hlavně na mně. Teprve teď začínám vnímat, že to dítě je moje. Vlastně naše. A tak někde mezi těmi běžnými starostmi, probdělými nocemi, běháním po doktorech, mezi prvními úsměvy a stisky malých ruček, tam někde, nikým nepozorována, připlula ta malá vlnka a nenápadně se ve mně rozlila. Ano, jsem matka. Už jsem to konečně cítila.