Žehlím ti, lásko má

Žehlení. Téma tolikrát probírané. Ženami většinou nenáviděná domácí práce. I já patřím k té většině, která tuto činnost nemá příliš v oblibě.

Každá z nás se snaží si tuto kratší či delší chvíli nutného zla nějak zpestřit. Nalejeme si skleničku něčeho dobrého. Pustíme si oblíbenou hudbu. Kamarádka dokonce v létě žehlí na terase v plavkách, aby si užila sluníčka. Já dávám přednost televizi a nějakému snesitelnému pořadu nebo filmu.

Znám i několik případů, že v rodině žehlí muž. Jak já těmhle ženám tiše (a někdy i hlasitě) záviděla. Ale na druhou stranu, když porovnám ostatní kvality těchto manželů ... No, možná není o co stát.

Minulý týden jsem se dozvěděla novou, možná zásadní, informaci. Asi bych měla změnit svůj postoj k žehlení. Co se stalo? No vlastně nic zvláštního. Jen jsem si na netu přečetla jeden článek. Nic extra, ale byl tam takový malý obrázek a pod ním text: „Žehlení partnerova či partnerčina oblečení prý ukazuje pravou lásku.“

Jak jsem mohla dosud žít v takové nevědomosti? Já vlastně více jak dvacet let pravidelně vyznávám lásku. A dokonce i několikrát týdně. Úplně nevědomky. Takže až si zase někdy večer přichystám prkno, všimněte si rodinko, jak láskyplně přejíždím žehličkou po vašich svršcích. Ale protože zvyk je železná košile, odpusťte mi, když mi náhodou ujede moje obvyklé:“Mě to tak nebaví, nebaví, nebaví!“ Berte to s rezervou. Já vás mám ráda.

Ale v tom textíku bylo zmiňováno také „partnerčino“ prádlo. Co z toho plyne? Chlapi, od teď už žádné nošení kytek, žádné psaní básniček. Pěkně vemte žehličku, prkno a tu nastřádanou hromadu prádla. A vyznejte nám lásku! Třeba tím žehlením vyžehlíte i něco jiného.

No počkejte ještě. Možná radši ne. Když si promítnu možné škody, které by mohly vaší nekvalifikovanou činností vzniknout, snad raději zůstaňte u těch kytek a básniček. Jistota je jistota.