Svatby naruby

Taky jste se jako malí rádi probírali svatebním albem rodičů? „Jé, kdo je ten pán s těmi vlasy?“ „A mami, ty jsi byla princezna, když jsi byla mladá?“ Člověk (teda spíš človíček) si představoval, jaké to asi bylo, když měl tatínek a maminka svatbu. Tak našňoření. A ty šaty ... Jů, já bych chtěla ten závoj. To je krásná kytice ... Taťka s mamkou se brali, mimojiné proto abychom se mohli narodit my.

Za našich babiček byla svatba, aby se po ní zapracovalo na potomkovi. Teda taky ne vždy to platilo. Ale víceméně více. Za časů našich rodičů už přibývalo případů, kdy už potomek byl na cestě. Děti pak svatební fotky komentovaly slovy:“Já tam byla taky, podívej, maminka mě má v bříšku.“ A ukazuje prstíkem na nevěstu, která se všemi možnými způsoby snaží právě to rostoucí bříško zamaskovat. Většinou marně. Objektiv foťáku byl neúprosný. Když jsem se vdávala já, tak okolí dlouho po svatbě nechápalo, že mi to břicho prostě neroste. Většina mých vrstevnic se zkrátka vdávat „musela“.

Jenomže vývoj nezastavíš. Některé dnešní děti jsou na tom trochu jinak. A zdá se mi, že jich přibývá. Už mnohokrát jsem dostala svatební oznámení začínající slovy:“Honzíček (Petruška) oznamuje, že jeho maminka a tatínek uzavřou sňatek ...“ Dnešní nevěsty tak občas nemají problém se sháněním družiček. Do družičkovských šatů prostě obléknou své roztomilé dcerušky. A je to. A albumy s fotografiemi? To už dnes asi není in. Snad jen CD a DVD se záznamem svatby. Pro potomky, to pak už stejně nemusí mít takové kouzlo představ. Já tam přece byla. Jedla, pila, tancovala ... Tak co?

Tak se mi zdá, že ty svatby jsou občas nějak naruby. Jestli to tak bude pokračovat ... A jak už jsem tu jednou říkala: „Vývoj nezastavíš.“ Kdo ví, možná, že do budoucna bude vše úplně jinak. Svatbu budou vystrojovat děti pro své rodiče až po nějakých těch 30 letech společného soužití. Místo stříbrné, zlaté a kdovíjaké svatby. A výjimky budou jen potvrzovat pravidlo. Jo, jo, časy se mění.