Zpověď

Zpověď
Ahoj tati!
Od 18. listopadu, kdy jsi nás opustil uplynuly už více než tři měsíce a já jsem schopen ti napsat teprve dnes. Mám stále pocit, že bylo o tobě řečeno příliš málo. Musím taky říci to, o čem jsme jaksi dříve nemluvili. Když tu už nejsi, má to jiný význam. Dvakrát jsem se pokoušel o tobě napsat báseň, ale nepodařilo se mi stvořit nic, co by tě dostatečně vystihlo. Byl to hloupý nápad a stydím se za to.
Stejně ale chci sdělit světu, kdo jsi byl a co jsi pro mě znamenal. Mám tě hodně rád a s přibývajícím věkem si stále více uvědomuji, jak neobyčejný jsi člověk.
Je to zvláštní. Už jako malý kluk jsem nějak nemohl pochopit, proč vlastně všichni kolem hledají nějaký idol, či vzor. A tak mě ani nenapadlo, že bys tím vzorem mohl být ty, protože – nač?
Ačkoliv tvou velikou láskou je fotbal, neviděl jsem tě často hrát. Za to v našem městečku jsi pro něj udělal mnohem více, než kdokoli jiný. Máločím jsem si tak jist, jako tímto. Doslovně jsi ho vybudoval vlastníma rukama. Odpracoval jsi stovky, ne-li tisíce hodin při stavbách sportovišť, strávil jsi další stovky při organizační práci jako předseda klubu. Nikdy jsi neočekával ani to „děkuji“. Musím se tomu smát, když poslouchám dnes o aférách rozhodčích a činovníků. Že je dnes z fotbalu byznys, to je zákonité a plně to chápu. Ale při velkém množství přisátých štěnic se vytratila práce s dětmi, pro které jsi ty mnoho udělal.
Možná tě moc netěšilo, že jsem si místo fotbalu vybral volejbal. Jaksi bez nějakého úmyslu jsem nechodíval ve tvých stopách. Přesto jsi respektoval moji osobnost a nikdy ses nesnažil mě předělat k obrazu svému.
Jsi velmi silný, činorodý a optimistický člověk, který je skvělým manažerem. Uměl jsi vzít za každou práci.Vím, o čem mluvím, dvakrát jsem s tebou stavěl dům. Vždy jsi jaksi samozřejmě, bez velkého přemýšlení věděl, co je třeba udělat a sám jsi udělal nejvíce.
Poznal jsem jen nepatrné množství opravdu dobrých manažerů, dali by se nejspíš spočítat na prstech jedné ruky. Ale nikdo z nich nemá takovou autoritu jako máš ty, ačkoliv se nechováš autoritativně. Velmi dobře si pamatuji, jakou snahu vynakládali všichni, co s tebou pracovali i při velmi těžké práci. Později jsem si uvědomil, že přesto (nebo právě proto), že jsi
při práci neřekl zbytečné slovo, všichni kolem měli dobrý pocit z toho, co udělali. Nikdy jsem před tebou podobné označení nepoužil (a vůbec, nebylo u nás ve zvyku se vzájemně vychvalovat), ale řekl bych, že jsi hodně charismatický člověk.
Asi mám po těchto zkušenostech hodně kritický (a myslím, že podložený) názor na většinu manažerů a politiků. V tom se ostatně vůbec nic nezměnilo ani po revoluci. Většina z nich produkuje jen kecy a papíry, kterými si potvrzuje svou nepostradatelnost. Přiznám se, že jsem se z tohoto důvodu nechtěl ničím podobným stát.
Přitom vím, že ty sis v kritických řečech nikdy neliboval a vlastně si nepamatuji, že bys měl někdy snahu udělat z někoho hlupáka. Naopak, slyšel jsem často slova obdivu o lidech, kteří často ani nebyli doceňováni. Máš schopnost najít a vidět na každém jeho silné a slabé stránky, ale dost zřídka o tom hovoříš.
Naši fabriku jsi znal od A do Z. Strukturu, lidi, stroje i technologické postupy. Takže mi připadlo zcela oprávněné, že jsi byl tím, co se dnes nazývá top-manažerem. Když jsem tam nastoupil (nikdy jsem nebyl tvůj podřízený), pár lidí mi podsouvalo, že jsem protekční dítě. Jenže ty jsi mi jasně řekl. Co si sám nezasloužíš, to nebudeš mít. Byl jsem na tebe hrdý, protože pár případů protekce z blízkého okolí znám. Vím, že pro spoustu lidí jsme hlupáci, ale nevadí mi to. Ty jsi věděl, že tudy cesta ke štěstí nevede.
Zůstal jsi komunistou až do konce, ačkoliv jsi dobře věděl, jakých chyb se komunisté dopustili a uznával jsi to. Ale nikdy bys nepřevlékl kabát. Pro tebe byla idea komunismu totožná s ideou práce pro lepší život všech. Teoriemi na toto téma ses nikdy nezabýval. Kolik dnešních demokratických politiků může o sobě seriózně říct, že slouží lidem? Proto se za tebe ani v nejmenším nestydím. Není za co. A to přesto, že se s komunismem neztotožňuji.
Po revoluci jsi přišel o místo. Dostal jsi obyčejnou úřednickou práci v oddělení, které jsi vedl a v podstatě dělal práci za novopečeného šéfa, co tě nahradil. Samozřejmě za mnohem nižší plat. Nikdy jsem ale neslyšel, že by sis stěžoval, nebo nějaké slůvko sebelítosti nebo nějaké nenávistně zahořklé kritické výroky. Nebyl to tvůj styl.
Po odchodu do důchodu jsi šel raději dělat nejpodřadnější práci za minimální mzdu, než abys zůstal doma a nedělal nic. Vím, že to hodně lidí nepochopí, ale co s tím? Neuplynul ani půlrok a už si tě našli majitelé jednoho strojírenského podniku, abys pro ně dělal manažera. Neumím si představit lepší ocenění tvých schopností. Kolik dnešních manažerů by dnes sehnalo práci, kdyby si vzájemně nedohazovali teplé fleky???
Když si nás po roce posledního nejtěžšího zápasu opustil bylo ti 74 let. A ještě rok předtím jsi pracoval naplno. Věřil jsem, že jsi nesmrtelný. V posledních patnácti letech jsme se už tak moc neviděli, ale právě tehdy jsem si uvědomil, že jsi mi vlastně velkým vzorem a hodně ze tvého životního know-how jsem od tebe převzal. A to bez jakéhokoliv mentorování a poučování. Jednou jsi řekl, že nemá cenu do někoho vtloukat svou pravdu.
Vím, že i kdybych v životě o všechno přišel, budu vždy bohatým člověkem, protože jen málokdo měl rodiče jako já. Nikdy jste nás se setrou nerozmazlovali, ale přesto, že jste museli hodně pracovat, předali jste nám to nejlepší.
Naučil jsi mě snášet těžké životní situace, umět si přitom ještě udělat ze sebe legraci a vážit si ostatních lidí. Stačí, když si na tebe vzpomenu. Cítíš vždy s ostatními, ale nejsi citlivka. Díky tobě a mámě, ačkoliv nejsem věřící, pevně věřím, že ať se stane cokoli, poperu se s tím a budu zase na světě rád. A to je dar nedocenitelné hodnoty.
Zanechal jsi tady po sobě obrovskou práci. Ačkoliv jsem nikdy neměl pocit, že jsem tebou vychováván, dnes vím, že jsi tím nejlepším učitelem. Pochopil jsem, jak hloupě institucionální máme představu o tom, co to vlastně výchova je. Díky tobě jsem v životě už přehodnotil a stále ještě přehodnocuji spoustu svých životních postojů. V tomto smyslu jsi stále se mnou (nebo ve mně?).
Z mého dopisu by sis snad někdo mohl myslet, že jsi nějaký workoholik. Není to tak. I když jsi v případě potřeby dokážeš velmi dlouho a usilovně pracovat, umíš také vypnout.
Máš velmi mnoho přátel ze všech vrstev společnosti. Dobře si pamatuji ty drsné chlapíky z tvé tarokové party. Hrával jsi s nimi jednou měsíčně (kde jinde než u nás :-) k nelibosti mámy doma taroky. Také samozřejmě nezapomenu na naše dlouhé ping-pongové mače. Ještě po sedmdesátce jsi byl velmi nepříjemný soupeř a nebylo vyjímkou, že jsem prohrál. Jako děti jsme občas hrávali s tebou karty. Nikdo nic nedostával zadarmo. Taky jsi se mnou hrával šachy. Tam jedině jsem časem získal navrch. :-) Vždy jsi ale uměl prohrát a sportovně uznat soupeřovy kvality.
Miluješ lidové písničky. Nikdy jsem nezjistil, kolik jich vlastně umíš, ale bylo to hodně přes sto. Umíš hrát na akordeon a večery písniček s tebou jsou nezapomenutelné. Samozřejmě jsi byl vždy duší všech rodinných oslav.
Chodívali jsme s tebou na třecetikilometrové pochody po Hostýnských vrších, kde ses narodil a znal každou ráztoku. V lese ses cítil jako doma a byl vynikajícím houbařem. Vzpomínám si, jak si vloni po chemoterapii tak moc toužil zajít do lesa na svá oblíbená místa. Jednou se ti to podařilo, i když jsi měl velké bolesti při chůzi a našel jsi dvě stě hřibků. Říkal jsem si – může se snad takovému klikaři něco vůbec stát? Věřil jsi ve svou šťastnou hvězdu a ona stála celý život při tobě, než se vytratila.
V posledním roce jsi hodně četl. Hlavně historické romány. Občas jsme vedli o nich diskuse. Byl jsem totiž jejich hlavním dodavatelem. Tvůj úsudek většinou nezapřel ohromné zkušenosti a životní moudrost.
U nás nebylo zvykem moc plýtvat zdvořilostmi a komplimenty. Častým používáním slov se vytrácí jejich význam a stávají se z nich fráze. Jednoduše jsme všichni cítili, že je mezi námi vztah, který nepotřebuje pojmenování. Jeho název je jednoznačný a všichni víme, o co jde.
Mohl bych psát ještě dlouho, ale vím, že nemáš rád dlouhé řeči. Snad teď uděláš vyjímku. Tento dopis stejně nejspíš není poslední.
Děkuji ti, tati.