Vytrvale prší

Vytrvale prší … Už desátý den je obloha černá jako krev sépie a těžké mraky drží nebe v krunýři …

Hlavou mi běží tisíc otázek, ale jedna je válcuje: „Proč jenom musí být naše chalupa na konci světa …? Kam ani signál na mobil nedoletí …?“

Svírám Tvou ruku tak křečovitě, až mi nabíhají žíly. Ruce jsou ztuhlé chladem. Třesu se zimou, jsem promoklá na kost. Padá na mě únava a hučí mi v uších, cítím, jak stisk Tvé ruky pomalu slábne. Na úkor vlastního bezpečí se pouštím výstupku na střeše a chytám Tebe. Jsem tak malinká vedle Tvých širokých ramen (tolikrát jsem na nich brečívala a taky usínala v naději na lepší zítřek), ještě nicotnější jsem uprostřed té masy hučící vody. Vyplétám si z vlasů stuhu a svazuji k sobě pásky našich kalhot (jako by stuha mohla zastavit živel ?). Nesouhlasně zavrtíš hlavou, ale necháš mne to udělat. Nemáš sílu … na nic…Oběma rukama držím Tvou ruku a jen nohou jsem zaklesnutá za kabel vedoucí ze střechy někam do hučící vody pod námi.

Začíná padat tma.
Pomalu, plíživě, definitivně.
Rty máš chladem úplně modré, tváře Ti propadly a věčné plamínky smíchu v očích už jen poblikávají jako bludička …která svádí z cesty…
Rozhodla jsem se … Měl by to vědět … Nadechnu se a chvějícím se hlasem šeptám: „Čekám Tvoje dítě …“. Tu směsici překvapení, očekávání a současně velké bolesti v Tvých očích jsem viděla poprvé … nikdy předtím … Podíval ses na mě, tak měkce, a pak jsi řekl slova, na která jsem čekala – věčnost:“Miluju Tě, vždycky jsem Tě miloval, jen jsem si neuvědomoval, že to, co k Tobě cítím, je láska … nekonečná … naplňující …Odpust mi …Prosím …“ … I přes ten déšť vidím, jak mu po tváři stéká slza a vyplavuje bolest …

V tu chvíli všechno zmizelo a bylo zapomenuto … jeho dnešní zběsilý příjezd, aby mi řekl, že už nikdy víc nepřijede, že to nemá cenu, jeho zraňující slova, všechna rána bez něj, zoufalé noci plné beznaděje … to a mnohem víc… se utopilo v hučící vodě... V ten okamžik se zastavil čas … pro nás dva …A já byla neskutečně šťastná …

Voda mi zastudila kotníky… A já si vzpomněla na svoje slova, že všechno má svůj čas a místo … a taky svůj důvod … jenže proč ztrácíme, sotva v životě získáme to, po čem toužíme?? Je pozdě … příliš pozdě … věděli jsme to … oba …vlastně – všichni tři …
Naděje … kde jsi?