Úvaha z kufru...

Tak jsem zas jednou vyvlekla ze skříně svůj vzpomínkovej kufr.
Otvírám starý obálky jednu po druhý a pročítám pomalu blednoucí řádky. Některý dopisy jsou starší než já.
I máma si pečlivě schovávala veršíky a ohnivá vyznání. Táta psával „z rajchu“ obden a ani po svatbě se asi doma moc neohřál, budoval republiku, zakládal družstva, schůze a zas jenom schůze... No jo, věřil tomu fest... A pak vojenský cvičení, asi dost dlouhý, ve čtyřiapadesátým:
„Milý Zdeníčku, zdá se, že Tvoje poslední návštěva nezůstala bez následků...“
No vida, tak já jsem vlastně – následek.
„Stála osmačtyřicet hodin bolesti, ale stála za to...“
Bezděčně hladím těch pár slůvek a evidentně nejsem první, okraje listu jsou už dávno ohmataný.
Hm... písmo měla pořád stejný – beru do ruky další svazek (spíš balík) obálek. Psaly jsme si spolu celých šest let co jsem byla na škole, často i dvakrát týdně... Už je to víc jak třicet roků a ta sedmikráska se ještě nerozpadla... A čtyřlístky jsou tady taky. Máma je trhala na hrázi pod „naším“ dubem vždycky, když jsem byla dlouho pryč, aby mi nebylo smutno.
No vida, dopis od táty, jedinej, co mi kdy napsal. To byla máma v nemocnici a já se o ni prvně v životě doopravdy bála...
A copak mi to psal brácha z vojny?
„...dobře se uč, naši teď mají jenom tebe, tak ať jim nepřiděláváš starosti...“
Zvláštní, mají oba skoro stejný písmo. Však byli oba stejný pruďasové.
Jé a já mám úplně stejný „B“ jako mamka...
Páni, ten kufr snad nemá dno! Byla jsem nejspíš až moc pečlivá archivářka...
Pohled od babičky, to mi bylo osm. Tenkrát pěstovala na poli za chalupou heřmánek a ručně ho očesávala na sušení. Slibovala mi deset korun za každou jedničku, to byla ještě „jura“! A ještě dopis...
„Moji drazí...“ – obrovský písmena s roztřesenými ocásky, to už jí bylo skoro devadesát, když si opatřila první brýle. Nějaký čas si na ně musela zvykat...
Tak co tu ještě máme? První lásky, no jasně...
„Kocham cię szczerze...“
Na tom pečlivě vykrouženým písmu se mi už tenkrát něco nezdálo, no ale láska je halt láska a tak jsem si tenkrát přečetla i to poslední krasopisně napsaný slovo „świnia“. No jo, to taky k životu patří...
Tak dost, to už se vážně nedá! Proč jsem si proboha schovala tohle?! Na kusu papíru vyrvanýho ze školního sešitu stojí... „Líbo, prý máme pozítří spolu hrát v aule Slovanské tance. Buď nemocná – prosíím!“
Teda, kde mám klíče, to už zase nevím, ale na tohle si vzpomínám přesně – květen ve dvaasedmdesátým,
v aule gymnázia se koná přátelská beseda se sovětskými vojáky... No, nemocná jsem nejspíš nebyla, vždyť jsem propadala z deskriptivní geometrie... Zavírám kufr a naposledy vdechuju tu charakteristickou vůni starých dopisů a letitých vzpomínek.
O čem že to měla být ta úvaha? No – dívala jsem se na dceru a jen mi tak prolítlo hlavou, jak strašně dnes sami sebe ochuzujeme. Pošta doručuje reklamní letáky, složenky a výpisy z účtů a my sedíme hodiny u PC nebo s všudy přítomným mobilem v ruce „skajpujeme“, „četujeme“ a diskutujeme, z velký lásky zbude pár blikajících smajlíků na „fejsbůku“ nebo pár „mejlů“, který si sice můžu uložit nebo vytisknout, ale nikdy to nebude ten dopis, na který jsem čekávala s tlukoucím srdcem a otvírala s pocitem, že držím v ruce něco, čeho se před pár dny(teď už před pár desítkami let) dotýkal i ten druhý.
A „esemeska“...? Jednu mám uloženou tři roky – vůbec nevoní...!