Lovec a šelma VI.

S údivem v očích šelma hledí,
jak lovec odchází bez ohlédnutí,
tady, zdá se, něco krutě nesedí,
vydat se za ním ji mysl nutí.

Plíží se za ním s odstupem,
s podezřením, že o ní stejně ví,
zůstává v křoví před srubem,
čeká, snad jeho chování ji napoví.

Vychází ven, dveře pomalu zavírá,
v ruce vak, zbraň na rameni,
odchází od ní a jí se srdce svírá,
zvykla si na něj, to zlé je znamení.

Odhodlané jsou jeho kroky,
cožpak nadobro už ji opouští,
trochu neohrabanými skoky,
vydává se za ním, kryje ji houští.

Ano, odchází, už ví to jistě,
tak proč nezaútočí zezadu?
Třeba už nebude taková šance příště,
náhle na zabíjení nemá náladu.

Vnímá vytrácející se lovcův pach,
ke srubu pomalu se navrací,
blíží se noc, vítr zvířil denní prach,
zatím naději na jeho návrat neztrácí.

Po několika dnech...

Na duši má obrovský smutek,
odešel a ona zůstala sama,
bojí se, že nevrátí se nazpátek
a tuší, že čeká ji krutá zima…