Lovec a šelma VII.

Jeden za druhým den končí,
šelma v blízkosti srubu pobývá,
smutek v očích se jí zračí,
proč odešel? Proč jen se jí ukrývá!

Její smysly tiše napovídají,
že kliku snad zvládne tlapou,
lovecké chaty se nezamykají,
vždyť jen na přespání jsou.

Ani se jí věřit nechce,
už v šeru místnosti stojí,
šlo to překvapivě lehce,
proč náhle se tak moc bojí.

Čeká past, však nikde žádná,
všude věci, na kavalci deka,
to situace je zrádná,
podvědomě jeho kroky čeká.

Musí si to tu prohlédnout,
co se tady všechno skrývá,
bezpečnost úkrytu odhadnout,
jinak spát venku jí zbývá.

Pod kavalcem je v prknech díra,
zkusila se tudy ven protáhnout,
je těsná, trochu kůži odírá,
ale dalo by se jí pryč uniknout.

Schoulená na jeho dece,
myšlenky na něj zahání,
nemůže dopustit přece,
instinktů šelmy selhání.

Jak intenzivně vnímá ten pach,
co tady všude po něm zůstal,
má o něj nebo o sebe strach?
Proč ji tady samotnou nechal!

Už poletují první bílé vločky
a vzduch je náhle mrazivý,
jaký bude osud téhle kočky,
to teprve čas napoví...