Lovec a šelma XIX.

Toulá se sám zasněženou krajinou,
stále instinkty predátora hnán,
nyní ještě váben touhou jinou,
snad bude mu úspěch u samic dán.

Nedávno tu jednu zahlédl,
s krásnou sněhobílou srstí,
jen z dálky si ji prohlédl,
když prodírala se skrz klestí.

Pak ztratila se mu z dohledu,
on došel až na místo, kde stála,
tlapy porušily krustu ledu,
její vůně tu pro něj zůstala.

Probudila v něm pudy samce,
vypadá stvořená pro mateřství,
získat ji nepůjde asi lehce,
je tak velkou výzvou k vítězství.

Její stopy ve sněhu sledoval,
snažil se být nezpozorován,
stále víc se k ní přibližoval,
náhle chtěl být jí obdivován.

Skalní převis vytvořil mu úkryt,
dnes setrvá v její blízkosti,
však nezůstane tu dlouho skryt,
chtěl by ji ukázat své přednosti.

Zacítila ve vzduchu divný pach,
co zvláštně rozvibroval její tělo,
náhle pocítila takový strach,
jako by se jí něco stát mělo.

Rozhlížela se kolem sebe,
musí zase získat svou jistotu,
ve sněhu odrážela se modř nebe,
bezpečí má zde velkou hodnotu.

Ráno zahlédla toho, co vzal ji klid,
stál tam v dáli, v záři slunce,
teď rozhodně nesmí se zmýlit,
aby to nebyla pro smrt šance.

Ještě chvíli schovaná zůstala,
pak z úkrytu vystoupila ven,
celou svou krásu mu ukázala,
začíná nového života den...